Pozdě Kmoch šel v noci domů,
přebral v městě trochu.
Povídá si: „Neuděláš
víckrát už to, Kmochu!“
Hlava těžká, nohy těžší,
cesta se mu točí...
Je už doma? Není doma?
Kmoch si mne jen oči.
Kráčí polem, mezí, lesem
za hvězd bledé záře –
v tom tu rybník – tichý, smutný
v bílé noční páře.
Tu tam vrba vydoutnalá,
tu tam třtina svěží,
hned to šplíchne, hned to vzdychne –
Kmochu vlas se ježí.
„Aby tak!“... A nedomyslil...
Noční páry šedí
u cesty a suché vrby
někdo vstříc mu hledí.
Vytřeštil zrak tam v tu stranu,
v tvář mu pad’ svit ostrý,
zahlíd’ lebku, prázdné důlky,
bílé hnáty kostry.
Lek' se – ale již se vzmužil,
povídá, kus šelmy:
„Jaké štěstí, vzácná paní,
to mě těší velmi!
Jak bych vás byl někde viděl,
ale v jiném šatě...“
A tu zjev: „Já Smrt jsem, Kmochu,
čekám tady na tě!“
„Ale, Smrt! – nu, vždyť jsem řekl!“
Kmoch se zasmál tomu,
„nu, tak pojď, mně aspoň ujde
hloupá cesta domů.
Hned bych rád šel, milá, s tebou,
tak ten život tluku,
však ty děti – mám jich sedm,
zdravých jak pár buků.
Něco jim tu ve uzlíčku,
jako domů, nesem...
pro tu radosť, milá Smrti,
vždyť tam hned jsme lesem!“
Někdy Smrt má více citu
než to naše Žití...
teď jen kývla, a již táhli,
Smrt na cestu svítí.
A šli polem a šli lesem
stále podle sebe,
nad nimi jen hvězdy plály,
a skrz stromy nebe.
V tom tu soused: „Milá Smrti,
víš, mám sílu obra,
ale dnes – víš – uzlík tíží,
nechceš být tak dobrá?“
Smrt si uzlík přehodila,
chce se dále bráti,
ale Kmoch se z jedné strany
na druhou jen klátí.
A již vzdychá: „Drahá Smrti,
je ti to tak psota,
když se jazyk trochu plete,
když se hlava motá.
Však to bylo – inu – inu!
Ale mám já štěstí!
Nebýt tebe – už nic platno,
musíš mě kus vésti.“
A již chyt’ se bílých hnátův
a teď celou silou
k předu – na zad – v levo – v pravo
cloumal Smrtí milou.
Mnohý strom ji rázem třísknul
do té lebky holé,
hned se na Smrt soused svalil,
hned byl pod ní dole.
Smrt už všecka udýchána,
cesty měla dosti,
staré hnáty necítila,
křupaly v ní kosti.
Ale Kmoch jen: „Mlč, teď sjedem’
už jak po kočáře“ –
v tom – tu zas ten rybník smutný
v bílé noční páře.
„K ďasu! To jsme zabloudili,“
Kmotr smutně praví,
„ty však chodíš stále světem,
to tě neunaví.“
Smrt si vzdychla, a šli znova,
Kmochu krok však vázne,
jde tak zvolna – jak by šlapal
na kraj skály srázné.
Náhle stane a dí: „Smrti,
což ty – tys jak pěna,
ale tak si myslím zrovna,
co nám řekne žena.
Moje žena, víš, je trochu
nakvašená z prudka,
přijdu-li jen chvilku pozděj,
hned se se mnou utká.
Zvednu ondy kamaráda,
prám: Pojď k nám spat domů!
Nu, mně dost jich naložila,
což však teprv tomu!“
A teď Smrt jen třískla uzlem,
a již byla v prachu...
Kmoch se vzbudil u rybníka
v jitra skvoucím nachu...