Noc. Hlava mdlá se z okna chýlí.
Je ticho v šerém prostoře.
Spí zvěř i člověk. Jenom bílý
sbor věčných hvězd bdí nahoře,
a já tu dole při svém díle.
I stromoví spí tvrdým snem
a hne-li se, pak ledabyle
ze spaní mluví ševelem.
Klid v šíř i dáli. Klid je všude.
Jen krev má bouří znavená,
mé oči noční prací rudé
jen kola vidí plamenná.
Hle, život... Oh, proč sudbu onu
mi nedopřáno zachytit,
být jedničkou z těch milionů
a v chvíli tuto pěkně snít?
A dravých tužeb nepoznati
a znát jen běžný lidský cíl,
svou krev v svých dětech lidstvu dáti,
cnost občana mít za podíl?
– – Hle, dlouhý proužek v mraků řase
se na východě červená...
Již slunce?... Nový den tu zase?
A žití nová břemena?
Ne, musím, musím. Vím to, cítím.
Ó Foibe, otče milený,
jenž za pár chvil nad vstalým žitím
rozliješ úsměv plamenný,
vím, i tvé tělo v hrozném hoři
že denně hyne nad světy,
když blesky sršíc světle hoří
a živí bědné planety!
Znám bolest tvoji nekonečnou,
ty dobrý, všecko živící,
jenž usmíváš se něhou věčnou
na věčné svojí hranici!
A ten tvůj jeden paprsk žhavý
i duší mou je, otče, vím,
zpět vezmeš jej, až tělo ztráví
se žárem jeho plamenným.
Dík za ten žár vše ztravující,
jdu k práci zas a bez hněvu –
dej, otče, ještě mojí líci
jas toho svého úsměvu!