Ve čtyři hodiny.
Teď čtyři hodiny ze starých bijou věží,
tou dobou děti vždy se hrnou ze školy,
pár knížek, tabulky nesouce, domů běží
a každou ulicí smích jejich hlaholí...
On sedí u stolku nad knihou, péro v ruce,
však volá hodin zvuk, by hlavu časem zdvih’
a hleděl ku dveřím, kdy rozlétnou se prudce,
a dítě s úsměvem kdy objeví se v nich.
Kdy skočí lehce tak mu rázem do objetí,
v ret líbat začne jej a v čelo, ve spánky
a začne moudře pak mu v klíně vyprávěti,
co četli krásného to půldne z čítanky. –
Zas bijou hodiny a tma již houstne šedá,
již dítě zpozděné jen zříti tu a tam,
on stále ku dveřím své oko ještě zvedá
a stále v jizbě své je chladné sám a sám.
A nikdo nejde mu a nikdo neotvírá –
ó zapomíná kmet on bídný přes chvíli,
že zlý to není sen, že je to pravda čirá,
že v hrobě spí mu tam synáček rozmilý.
13