báseň bez názvu

Jan Kollár

Aj zde leží zem ta, před okem mým smutně slzícím, Někdy kolébkakolébka, nyní národu mého rakev. Stůj, noho! posvatné místa jsoujsou, kamkoli kráčíš, K obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled. Neb raději k velikému přiviň tomu tam se dubisku, Jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům. Však horší je času vzteklosti člověk, jenž berlu železnou V těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil. Horší nežli divé války, hromu, ohně divější, Zaslepenec, na své když zlobu plémě kydá. Ó věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící, Ó krajino všeliké slávy i hanby plná! Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné, Od Dunaje k hltavým Baltu celého pěnám: Krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozíval Aj oněměl již, byv k ourazu zášti, jazyk. A kdo se loupeže té volající vzhůru dopustil? Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé? Zardi se závistná Teutonie, sousedo Slávy, Tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky. Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, Tenten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok. [3] Nechť ruky, nechby jazyk v okuje své vázal otrocké, Jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných. Ten kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval, Po světě nešťastnou války pochodni nosil. Ten porobu slušnou, buď Gót, buď Skýta zasloužil; Ne kdo divé chválil příkladem ordě pokoj. Kde ste se octly milé zde bydlivších národy Slávů, NárodyNárody, jenž Pomoří tam, tuto Zálu pily? Sorbů větve tiché, Obotritské říše praporce, Kde vnukové Vilců, kde ste potomci Ukrů? Na pravo šíře hledím, na levo zrak bystře otáčím, Než mé darmo oko v Slávii Slávu hledá. Rci, strome, chráme jejich rostlý, pode nimž se obětné Dávnověkým tehdáž pálily žertvy bohům: Kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města? Jenž první v severu vzkřísili tomto život. Jedni učíce chudou Europu plachty a vesla Chystati a k bohatým přes moře vesti břehům, Kov tu jiní ze hlubin skvoucí vykopávali rudných, Více ku poctě bohům, nežli ku zisku lidem. Tam ti neourodné rolníku ukázali rádlem, By klas neslo zlatý, brázditi lůno země, Lípy oni, svěcený Slovanům strom, vedle pokojných Cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich. Města syny stavěti, květné v nich vesti kupectví Muž cvičil, a mlaď svou tkávati plátno ženy. Národe mistrovský jakové pak máš za to díky? Roztrhaný hnusné zpotvořenosti věnec. Jak včely med zavoníc kradné se do oule cizího Stádně hrnou a v něm matku i dítky bijí: [4] Tak tu domu vlastní podroben pán, chytře mu vlezlý Slouha drží těžký smutně na hrdle řetěz. Kde spanilá v zelených hájech pěla písně Slovanka, Již hlaholem zpěvná ousta umlkla němým. Kde z mramoru stály hromného paláce Perůna, Z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá. Kde k nebi své věžila staroslavná Arkona týmě, Zlomky mrví teď tam hostě cizího noha. Rozbořené želejí zdi chrámů Retry pověstné, Kde čnělyčněly, již ryje tam hnízdo si ještěr a had. Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná Brat vlastní, aniže vděčně mu tiskne ruky. RečŘeč ho cizí zarazí ze rtů a tváři slovanské, Zrak mu lže Slovana, sluch klamy bolně kazí. Neb tak přehluboko vtlačila znaky Sláva synům svým, Místo že jich vymazať nikde nemůže ni čas. Odrodilí synové sami však své matce začasto, Bič macechy hříšné oblizujíce, lají. Nejsou ni Slované životemživotem, nejsou ani Němci, Půl toho, půl toho jen jak netopýři mají. Tak peleší v krajinách osmanské plémě helenských, Konský na vznešené vstrkna Olympy ocas. Tak porušil zištný Europčan dva světy Indů, Za vzdělanost vzav jim ctnost, zemi, barvu i řeč. Národ i čest zmizely, s jazykem bohové zde zanikli, Jen sama zůstává příroda nezměněná. Les, řeky, města a ves, změniti své jméno slovanské Nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není. O kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého, Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic? [5] Kdo rce to nám místo, kde cedil svou někdy za národ Krev Miliduch, kdo na něm sloup mu památky složí. Kde hněvivý novotám, otcovskou prostotu bráně, Válčícím Slovanům Kruk po slovansku velel. Neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bojislav A v pokoji šťastnou zákony řídil obec. Již jich více není! hrkotem surového hrdinské Články jejich zhoubný láme oráče lemeš. Stíny jejich na dvou se časů hněvajíce ničemnost, Ve mhle sivé těchto zřícenin upně vyjí. Upně vyjí, že osud dosavád se smířiti váhá, A vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění. Jak muselo v tom by studené býť k národu srdce, Jenžby tu slz jako nad kostmi milenky nelil. A však umlkni tichá, na příšť pohledni, žalosti, Osluněným rozptyl mráčky myšlének okem. Největší je neřest v neštěstí láti neřestem, TenTen, kdo kojí skutkem hněv nebenebe, lépe činí. Ne z mutného oka, z ruky pilné náděje kvitne, Tak jen i zlé může státi se ještě dobrým Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svesti nemůže, A zmatenost jedněch často celosti hoví. Čas vše mění i časy, k vítězství on vede pravdu; Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba. [6]
Básně v knize Slávy dcera ve třech zpěvích:
  1. báseň bez názvu
  2. 1. V onom kraji, kde se květorúchá
  3. 2. Nejkrásnější nade všecky cnosti,
  4. 3. Stojí lípa na zeleném luze,
  5. 4. Jítili mám světem nejšířejším?
  6. 5. Aneb zhořte ňádra, v plápol ztlete
  7. 6. Chtěl sem pěti králův Českých trůny,
  8. 7. Z jara nech tě světí, líbý chládku,
  9. 8. Krásný jest zvuk, který vychovaly
  10. 9. Není to zem, ani nebe zcela,
  11. 10. Těžko zříti, věřím, když se v krásy
  12. 11. Snadno bylo voliť Parisovi
  13. 12. Maluj obraz, jenž se září hravou
  14. 13. Růži rovně, když se na usvítě
  15. 14. Nezná srdce, kdy a kde a jací
  16. 15. Příroda se ze všech živlů všudy
  17. 16. Divil sem se někdy, jakby k boji
  18. 17. Někdy dvanácte rtů holubice
  19. 18. Mne již berla náměstníků chánských,
  20. 19. Nechať jiná šperky zlaté nosí,
  21. 20. Sláva krásou líbé řeči Polku,
  22. 21. Nikdý takým záře šarlatová
  23. 22. Jakby všecky cnosti vůkol stály,
  24. 23. Sotvy že se smělší opováží
  25. 24. Ze všech synů, co jich koli vládný
  26. 25. Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým
  27. 26. Tenby vtipu zradil ochabělost,
  28. 27. Ještě spí! o ticho srdce hlasné,
  29. 28. Nejen ona růžokvětná líčka,
  30. 29. Pěkná bývá cnost i v rouchu sprostém,
  31. 30. Oči, oči, modré, milostivé,
  32. 31. Pravdivé jest ono přísnotvárné
  33. 32. Neuctí tě žádná v světě jména,
  34. 33. Všecko, co jen koli nahromadil
  35. 34. Vy pstré louky, a vy hustým nízká
  36. 35. By se Homer, a ten, jehož Muzy
  37. 36. Odkud snesl látku všecku Milek
  38. 37. Nejen že je kmene slovanského
  39. 38. Mnoho tisíc roků různé boje
  40. 39. Uzřev ondy měsíc plnoskvoucí
  41. 40. Jiní snadno vyvýšiti znají
  42. 41. Při pohledě, jehož vážnou zpouru
  43. 42. Darmo lidská peruť za výborem
  44. 43. Na rtech těchto, srdce tvého prahu,
  45. 44. Tak teď prostě, a tak jemně stojí,
  46. 45.
  47. 46. Měj se dobře, Míno! ach již kyne
  48. 47. Kam ste zmizli ušlechtilí snové,
  49. 48. Doba bije; člun již stojí v brodu,
  50. 49. Žehnám vás již, lásky kraje zlaté,
  51. 50. Ještě ční ten domek! políbení
  52. 51. Ozvětež se nářkem hory, doly,
  53. 52. Srdce co chceš? „tam, tam v onu moře
  54. 53. Pakli nové rady nebe nedá,
  55. 54. Lásko! lásko! O ty sladký klame,
  56. 55. Není bolest zrádné lásky pouhá,
  57. 56. Ku barbarům rodu Avarského
  58. 57. Pozdravení neste poslů čtvero,
  59. 58. Kam se medle zástup tento shání?
  60. 59. Jak tě vítať, slzou čili zpěvem?
  61. 60. Cestu konám, měst a silnic hluky
  62. 61. Jako plavec radostivě tleská
  63. 62. Skryl se Říp a Libušina dvora
  64. 63. Ký to člun tak rychle vlny dáví,
  65. 64. Blízek nebe nechci více lkáti
  66. 65. K tohoto se hradu vystavení
  67. 66. Znám sic mnohou ušlechtilou hlavu,
  68. 67. Věku chudý, léta nebe sytá,
  69. 68. Jaro vzniká, mlhy plaší slunce,
  70. 69. Žaluj, srdce, pustým těmto hradům,
  71. 70. Čekej tamto nad Šumavou málo,
  72. 71. Ony kraje, kde sem s neprospěchem
  73. 72. Slávie! o Slávie! ty jméno
  74. 73. Nuže, pokud srdce mladé bije,
  75. 74. Tři mne věci, když je spatřím k smíchu
  76. 75. Stíny Lauritasů! Svatopluků!
  77. 76. Pracuj každý s chutí usilovnou
  78. 77. Aj, ty Labe, proč tak slzou mutnou
  79. 78. Život jestiť rovný řece dravé,
  80. 79. Jestli Slávy rumy ještě vstanou
  81. 80. Načby srdce k vlasti proto chladlo,
  82. 81. Bratře, neslyš hlasu závistníka
  83. 82. Hřích je ovšem velký vražda vzteklá,
  84. 83. Do zlých časů, Bůh to s nebe vidí!
  85. 84. Nepřipisuj svaté jméno vlasti
  86. 85. Sám sem někdy myslel, že již svému
  87. 86. I když bloudí, ještě bývá milý
  88. 87. Pouhý nehřích, bratře, ještě k cnosti
  89. 88. Nechtěj zoufať, když se proti tobě,
  90. 89. V tužby chvatu křídla k letům beru
  91. 90. Nikdy by sem nebyl věřil tomu,
  92. 91. O kýž aspoň, jako někdy v štěstí,
  93. 92. Mnohý jazyk, znělky milé, laje
  94. 93. V živobytí lidském žádná směna
  95. 94. Pohleď oko na ty jasné strany,
  96. 95. Oni rtové, jejichž vůně plynná
  97. 96. Z Kapu perly, z Chili nese kovy
  98. 97. Vůkol rokle k vraždě čnící pluji
  99. 98. Zhrdna vším tím, co je smrtedlné,
  100. 99. Sem tam bloudě v želi přehlubokém,
  101. 100. Na hor chlumy, na nejvyšších čela
  102. 101. Podnět ducha tam mne jíti trápil,
  103. 102. Hory, hory, slyšte, hory skalné,
  104. 103. Ani oudol Tater těchto tichá
  105. 104. Tu sem někdy první cítil radost,
  106. 105. Ráno včasně, co jen zmiznou svodní
  107. 106. Rcete ženci, co tam se srpečky
  108. 107. O, coby tě srdce této hnětné
  109. 108. Záře zlatá stkví se nad východem,
  110. 109. Hrůzou tužby puzen nezkrocenou
  111. 110. Dunaji, ty i všech toků kníže,
  112. 111. Jak se jitro oknem tímto vkrádá,
  113. 112. O, vy drahé zbytky mého pádu,
  114. 113. Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře,
  115. 114. O ty, v kterém každodenně klekám
  116. 115. Neste jí tam tyto city vřelé,
  117. 116. O, by aspoň spíše zapomnělo
  118. 117. Tam kde Zemla v tísni ledů stoná,
  119. 118. Na tě myslím, když tmy šeré hynou;
  120. 119. O bych mohl tajmo na se vzíti
  121. 120. Stokrát činí, stokrát denně lomí
  122. 121. Labe, Visla, Volha ani Neva,
  123. 122. Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí,
  124. 123. Zdlouha lezou hoře mého kroky,
  125. 124. Spolkům ujda v tichu bolest kořím,
  126. 125. Vítej přišlá z dálky lastovičko,
  127. 126. Veselosti písně prozpěvujte,
  128. 127. Nechápal svět divů, jenž se dějí
  129. 128. Ona lípa, kde sme mnohé ráno
  130. 129. Jako smutně lesní holub upí
  131. 130. Tam již semnou přišlo, že se střehu
  132. 131. Vrchy planí, moře pije do dna
  133. 132. Vichru jekem různá skryté moutí
  134. 133. „Znášli kraj ten, ony ráje věčné,
  135. 134. A co teď sem viděl za zázraky
  136. 135. Teď bych sobě křídel Dedalových
  137. 136. Plyňte časy, ó plyň k oustí řeka
  138. 137. O by s hvězd těch miloskvoucích zletěl
  139. 138. Z prostřed vln se šumně nad Dunajem
  140. 139. Lampa bledne, oknem tichá leje
  141. 140. Od té doby, v kterou do mne vyšší
  142. 141. Často snad jen nářkem zníš a lkáním,
  143. 142. Osamělý na života hladkém
  144. 143. Černá noc se nad mnou rozkřídlila,
  145. 144. Rádbych sem já zemským tvojim světe
  146. 145. V skrytu tichém, kde ji nikdo nezná
  147. 146. Patři vůkol, jako žlutnou hole,
  148. 147. Blaze, kdo si jeden čistý, smělý
  149. 148. Poď o smrti, těcho osiralých,
  150. 149. Již se s tebou Muzo rozžehnávám,
  151. 150. Nenemilý někdy Muzám zpěvným
  152. Šťastnou tedy cestu, básně jdouce