69. Žaluj, srdce, pustým těmto hradům,

Jan Kollár

69.
Žaluj, srdce, pustým těmto hradům,
Žaluj, srdce, pustým těmto hradům,
Nedej smutku ducha kousati, Lásce studno k lidem volati, Upěj tedy cestám, řekám, sadům;
Hlas tam obrať oněm ku pokladům, Jež sem v dálce musel nechati, Ba i těm se pokus vyrvati, Jako trápným Laokoon hadům: Pahorky ty zapomeň a města, Které tím se více zbližují, Čím dál vede oči od nich cesta; Jako jelen poraněný brokem, Když se nohy ujíť snažují, Spěšnějším smrt chvátá za ním skokem. [78]