Keyx utonul, – tak báje praví, –
loď klesla ke dnu v lůno skal
a na břehu v pláč usedavý
zněl hukot vln a větrů žal.
To Alkyoné, věrná žena,
lká, pláče, volá opuštěna, –
břeh – mrtvého jí daroval...
Zří v jeho líc a bez útěchy
ji k sobě vine na klíně,
až její pláč a hořké vzdechy
se dotkly Thetis bohyně.
K nim chýlí se – a v něžném citu
dva ptáci letí ku blankytu, – –
„Keyx!“ – zní to k mořské hlubině.
Tak došla věrnost konce bolu, –
je opět poutá lásky vděk,
tam žijí, kde se našli spolu,
na břehu potoků a řek,
v mlh závoji i v slunné záři
dva nerozluční samotáři, –
Keyx, Alkyoné, – ledňáček!
Já vídal jej kdys v dětském věku
na březích kolem Křesína,
když zima poutem spjala řeku
a ztichla vodní hlubina.
Vždy za večera letěl v párku,
kdy mlha táhla nad Oharku,
od lesa k tůni u mlýna.
Kde řeka zamrzlá je z pola,
mne k sobě vábil jeho zjev,
tam, kde se točí mlýnská kola,
jsem zíral pestrých do barev
a v duši dojímal mě vždycky
ten smutný, táhlý, elegický
a jednotvárný jeho zpěv.
A o něm snil jsem jako dítě,
jak na lov čeká u hráze,
jak do vody se pouští hbitě
za rybkou v smělé odvaze.
A teď, kdy prchla léta mladá,
zas o něm sen si duše spřádá,
jej vidí – ve své povaze.
Nechť svou si vedou ptačí druzi,
své boje, sváry, neshody, –
pod lesním srázem na haluzi
sám skrytě žije u vody
a nemísí se v hejna ptačí, –
klid, samota mu k štěstí stačí
a poesie přírody.
Ať ptáci v dáli odlétají,
kdy k sobě vábí teplý jih,
kdy babí léto v pustém kraji
se bělá v listech žlutavých, –
ty vodní břehy jeho mládí
nic ve světě mu nenahradí, – –
ó jaké kouzlo vane z nich!
Kdy příroda jak stařec chorý
se v zimní roucho obláčí
a jiných ptáků družné sbory
ať hostí dvůr či bodláčí, –
jak poustevník ve svojí cele
on tráví život osaměle
a jeden druh mu postačí.
Ať zavanuly hnízda sněhy,
ať vůkol dýchá zimy chlad, –
on miluje své rodné břehy,
kde šumí les a řeky spád;
byť krutou byla zimní doba,
byť plašila jej lidská zloba, –
má domovinu stejně rád!
Kdy hejna rybek ztuhlá voda
a hmyzu roje kryje mráz, –
on svobody své nezaprodá,
za lepem obalený klas
jak dotěravých vrabců smečka, –
on těší se, že zimu přečká
za chudým stolem vodních řas.
Na sněžné ratolesti čeká
pták exoticky ohnivý,
kdy volnou bude opět řeka,
až vesna dechne na nivy,
až slunce teplá jarní záře
zasvitne v sídlo samotáře
a roznítí dech mrazivý.
V ten čas, kdy jaro přijde s vůní,
v tu dobu štěstí, dobu hnízd,
pln jásotu nad vodní tůní
zní pronikavý jeho hvizd.
Druž ptačí ať se plaší v křiku, –
on nestará se o kritiku,
když letí kolem na kořisť.
Nad močálem se svojí písní
ač létá kolem kalných vod, –
on péra svého nepotřísní,
jak jiný opeřencův rod.
Je často zří, jak loví v kalu,
jak prosti zpěvných ideálů
se brodí blátem o závod.
Kdy v samotě pod srázem břehů
jej pohřbí vlny zpěněné, –
kdo ve života hlučném běhu
na ptáčka sobě vzpomene?
Snad časem z dáli přijde kdosi
a zastaví se u rákosí,
kde prožil mládí blažené.
Ve stínu háje ratolestí,
kam nedonikne světa hluk,
snad vykouzlí mu doby štěstí
ta zeleň lesa, vůně luk
a z dob, kdy těšívala hračka,
si vzpomene i na ledňáčka,
na prosté písně jeho zvuk...
Ó ledňáčku! V té době žiji,
kdy ideály jsou ty tam,
kdy básník ve své poesii
jest ideálem sobě sám
a sebe jen svým pérem zdobí; – –
i já jsem dítě naší doby
a v tobě – sebe opěvám!