Píseň o Bélovi.
Tak v listech čteme dějepravy:
ve chrámě stála modla Bél,
již v Babyloně ctily davy
a ve prach potřel Daniel.
Jí k službě byla řada kněží,
dar denně dán jí na počest, –
čtyřicet ovcí před ní leží
a k tomu džbánů vína šest.
Noc každou snědla ústa modly
i mouky bělné dvanáct měr – –
a věru, vždy se kněží shodli, –
vždyť dosti měli na výběr!
A stálá byla lidu víra
i oběť z léta na léto,
až prorok pozval krále Cyra,
vzal popel a vzal řešeto.
* * *
Tak podnes věštců řada smělá
lid vzletným slovem unáší, –
31
však jako druhdy kněžím Béla
jim vlastenectví – vynáší!
Zřel prorok stopy v chrámu celém,
když odkryl kněží lesť a klam; – –
kdy lid náš bude s Danielem
as popel sypat ve svůj chrám?
32