Makariova rada.
V chýš Makaria, v místa lidu skrytá
zavítal kdysi mladý eremita.
Kde život v poušti vedl osamělý,
jej Makarius vítá do své cely.
„Slyš, otče můj,“ – tak starci jinoch praví, –
„klid svojí duši hledám bez únavy.
Jdu za štěstím jak dítě za motýlem,
však pouze pel vždy setru v křídle bílém.
A pod rukou, jak chvělo by se strachy,
zas letí dál mé štěstí, motýl plachý.
Ač vykonám, co svědomí mi vnuká,
mír z duše mé vždy plaší lidská ruka.
Ať vážím slova, střežím svoje činy,
vždy nedostatky vidí na mně jiný.
V tvou, otče, moudrosť naději svou kladu, –
já přišel k tobě prosit za tvou radu.“
83
Dí Makarius vážně k jinochovi:
„Ten pustý kraj sám dnes ti radu poví.
Kde v blízku poušť se mrtvých kostmi bělá,
tam, bratře, spěš, – haň ona mrtvá těla!“
V poušť jinoch kráčí s udivenou lící,
kde pochováni byli poustevníci.
Když mezi rovy svého došel cíle,
zří kosti v písku, vidí lebky bílé.
l spílá jim a tupí je a haní
a již i kámen chví se v jeho dlani.
Jim přeje zmar, by tlely bez památky, –
pak v opatovu chýš se vrací zpátky.
Vstříc jemu z dáli Makarius volá:
„Nuž jaké hlasy zaslechl jsi z dola?“
– „Z jich mrtvých úst já neslyšel ni slova.“ –
„Tož vrať se, bratře, vrať se k mrtvým znova!
Když k potupám a k haně byli hluši,
snad chvály zvuk je z klidu jejich vzruší.“
Jde jinoch zpět zas ke svatému poli
a chválí mrtvé, zve je apoštoly.
84
Nechť ve mramor se jméno jejich vpíše, –
jsou hodni slávy, hodni nebes říše!
Leč marně volá, marně mrtvé chválí,
dál mlčí poušť, jen vytí slyšet v dáli.
V tom za ním opat eremity ptá se:
„Co řekli nyní mrtví po tvém hlase?“
Dí poustevník: „Já marně volal na ně!
Klid zachovali ke chvále i k haně.“
A stařec vážně k jinochu se kloní:
„Slyš moji radu: Jdi, – buď jako oni!“
85