364. Často snad jen nářkem zníš a lkáním,

Jan Kollár

364.
Často snad jen nářkem zníš a lkáním, Často snad jen nářkem zníš a lkáním,
 Ty mé novostrunné varyto, Ač se, co v mých nádřích ukryto, Pilně jiným vytajiti chráním; Nebo sardce dlouhých roků dbáním, Od ran starých není obmyto, I když jizva mizí tudyto, Zas tam zniká s větším sužováním: Kvěltež tedy hlaholové mladí, Byť svět i lál vaší žalobě, Co sem ztratilztratil, on mi nenahradí; Potom když Ji, zbaven všeho trudu, V ohvězděné uzřím podobě, Slast a rozkoš věčně pěti budu. [194]

Kniha Slávy dcera (1832)
Autor Jan Kollár