1. Počátek lásky.
1. Počátek lásky.
Zdaž si se mi šprymnými ty sám posměšky nerouhalnerouhal,
Sotvy že já milovat, příteli, někdy budu?
Ty řka jen Umce hovíš, krásného spolku utíkáš,
Tě mhla, tě růže, tě háj, ne svět a dívče těší.
Láska život libuje, kdo kochá se v přírodě mertvé,
Jakž ten může živým jmouti milenku citem?
Bezpečný klamavé netušil jsem nástrahy; volné,
Kamžkoli jen táhlo, průduchy sardci daje.
Než juž pozdě želím; však tys vina věštče falešný,
Blah! kdo cizého časem nedbati soudu umí.
Když spanilou po lukách oko mé se kochávalo krásou,
Myslel sem, že jiné ve světě krásy není.
Rád jsem tvému věřil v sladkém želi, příteli, žertu,
Jistli si tvých čárů, nech z něho pravda bude.
Zhás řeřavou, jenž ňádra moří má, žáhu milosti,
Pak ránu, hluboké ostny vytáhna, zahoj.
Neb čím déle tiché v ututlání dřímaly jiskry,
Tím se nyní po celém hůř těle rozšiřují.
Veď mne zpátkem opět k ztraceným, duše poklidu, cestám,
Tam kde ani svodný nezněje lásky ohlas.
Neb kde se jen verhnu, zmařené kam smysly obrátím,
Tu sto hned jazyky všecko mi lásku volá.
Buď jarní v temné zpěv houšti slavíka poslouchám,
Neb v zelené jak se trávě potůčky hrají;
Buď dolinou jda patřím, vítav v tichu háje jitřenku,
Jak květinám sladké kradne kořisti zefyr.
[507]
Lásku slavík štebetá, chřestem pěje lásku potůček,
Touž les, touž kvítí, touž v ucho šepce větřík.
Dobře se měj ztracený blažené tedy ráji mladosti,
Už do jiného mě hlas anjela mého volá.