ÚVOD.
Neznámý v obzor vyletěl jsem známý,
v to denní světlo, které se nám rostí
a proniká až v duši, třeba mámí
nás mnohdy leccos v žití ke trudnosti.
Co píši, cítím. K toku pravdy spěji
a k výši přes rovy a přes mohyly.
Chci světlo, světla v životě si přeji
i v neštěstí, v něž jsme se bohdá vžili!
Ty vzpomínky, jež oblétají, trudné,
mou hlavu dechem zahynulé doby,
to v životě jen světélko je bludné,
co vede v rychlou záhubu a hroby.
[5]
Vás, řádky skrovné, svěřuji těm křídlům,
jež zalétají k srdcím, která cítí,
kde pošly jste a jakým znikly zřídlům
a co že v oněch zřídlech plá a svítí!
Co bylo, bylo – musí lépe býti,
toť úkol světasvěta, uměť víc, než uměl.
Kéž, řádky, smysl váš tak jasně svítí,
by každý, kdo vás čtečte, vám porozuměl!!
[6]