Oběti dolů.
Cos děsného se ke vzpomínkám druží,
jež v rodišti mou mysl mnohdy vedou,
ty vzpomínky, jak do chomáčů růží
se nořil bol a zhouba stopou bledou,
ty vzpomínky, jak doly v mnohé doby
těm daly žití, oněm tmavé hroby.
To byl jsem hoch, kdy jsem se vždycky díval,
jak řetěz v doly pomalu se ztrácel
a ty, jež okov nesl, ve tmu skrýval
neb druhé světlu dennímu zas vracel,
já jako hoch juž na své oči vídal,
jak osud jedněch s osudem se střídal.
Jak bylo by to dnes: tam stojím klidně,
kde otvory dva černají se vzhůru,
tam stojí otec a mne hladí vlídně,
ač v očích jeho vidíš děsnou chmuru,
kol stojí lid a k otvorům se dívá,
až vynese tma ven, co v sobě skrývá.
To otce stihla zvěsť, že v hrozné tůni
zas v oběť padlo jedno lidské žití
dle vůle toho, který věčně trůní
a řídí volně klid i vlnobití,
to otce, správce, stihla zvěsť, že ztrácí
zas duši jednu a dvé rukou v práci.
16
Jen málo chvil jsem zřel tak plných bolu
jak tenkráte, kdy z davu vykročila
choť zabitého ku černému dolu,
kdy k otvorům se naklonila, bílá
a sestaralá, čekajíc, až ze dna
ta kořisť dolů vyjde – chladná – ledná...
To oko sklené nemohlo juž plakať,
vždyť v žití tolik vyronilo pláče,
v ty doly, které zdály se je lákať,
jen dívalo se jako plaché ptáče,
v tu tmu, kde zřelo nic, své černé příští,
svou nicotnosť, jež z osudu se prýští.
A děti její kolem ní se chytly,
jak při kvočně se drží kuřat řada,
v jich očích slzy jako jiskry svitly
a k matce zřely, jež je má tak ráda,
té tmy se bály, k níž se matka kloní,
„tatínku, táto!“ šeptaly jen do ní.
A já? Cos v mysli svíralo mne kovem,
jenž zatáhl mne v smutné zamyšlení
a v sen, v němž stanul jsem pak nad hřbitovem,
kde šílení a slzných proudů není,
já v dětské hlavě přemýšlel jsem o tom,
zda v životě je lépe nebo potom....potom...
Křik ženy zbudil mne, když dav se ztrácel –
já tenkrát zcela nepochopil bolu,
až později, kdy otec v zem se vracel
s tím neduhem, jenž pošel ze tmy dolu –
kdy v srdci prázdném tkvělo bolu kopí...
Kdo nezažije, nikdy nepochopí!
17