Z ulice.
Je po poledni, k hodině tak třetí,
já s okna vidím ruchu pořád více,
a zvuků víc mi do okna vždy letí,
čím déle okem pátrám do ulice.
Co pestrých postav dole se mi rojí,
co kontrastů, co dojmů v mysli mojí!
Snad za minutu na sta vidím lidí,
a za okamžik na sta se jich ztratí,
jen domy šedé oko stejné vidí
a slunce snad, co postavy ty zlatí.
V těch řadách pátrám po světle a jasu,
v těch tvářích pestrých po tazích se pasu.
Zde stáří kráčí svorně vedle mládí,
zde hněv a láska za ruku se vedou,
zde vše, co žije, vedle sebe pádí
a kmitá se mi ulicí tou šedou.
Jak bylo by to krásné, kdyby v duši
ten souhlas byl, jenž darmo pravdu ruší!
Ať slunce svítí, hlavy lidí zlatí,
ty vidím stíny, co se duší vlekou,
ty dojmy krásné s povrchu se ztratí
a slzy vyhrknou a tváří tekou – – – –
Co příčin je tu, aby člověk zoufal,
té pravdy nebýť, že jsem vždycky doufal!
35
V té směsi, co se každou chvíli mění,
dvé hochů nese rakev po ulici,
tu kolébku, z níž věčné narození
nás nese k sídlům moci hřímající.
Co myslí si as hoši, květy žití,
nesou-li rakev, schránku babích nití?
Co myslí si, kdy nesou dřeva kusy,
v něž listí žluté, opadané padne,
v něž každý jednou složen býti musí,
až ustane dech v kroku, tělo zchladne?
Co myslí si, kdy čerstvé nesou trámy,
když v takých jednou ztrouchnivějí sami?
Té vážnosti ta věc jim nedodala,
smích na líci jim zpustlé drsně zvoní,
z té stařeny, co vedle ruce spjala,
si tropí vtip a opičí se po ní.
Což jim to vadí, proudění to šumné,
zde čeká zisku mládí nerozumné.
Muž zastavil se, chvíli si tu prodlí
a vzpomene si na mrtvého v duši,
tam jinoch bledý ku nebi se modlí,
proč osud vlasti život zase ruší – –
co duší kolem, tolik citů s nimi
a tolik dojmů s rysy ponurými.
Tam ztratili se hoši v chodbě domu,
tam za chvíli se zase vynořili,
zas veselí a peněz trochu k tomu,
by za mrtvého jednou dobře žili!
Šli bez rakve a mizeli mi letem,
s tou rakví černou v duši jdou však světem.
36
Tak po poledni k večeru se dívám,
ty postavy jak sebe pozoruji;
co naleznu, v své duši všechno skrývám
a podle proudu toho potom pluji.
V ty řady stavím se, co světlo chtějí,
to světlo, které lidstvu všemu přeji.
37