Těm, co mi radí k vezdejšímu žití,
kde na chlebové skývě nůž se třpytí
a v slunci krůpěj potu, vzniklá prací,
kdy stížen, sklíčen po práci se vrací
duch lidský jenom k spočinutí těla,
má o ně péči, jiné sotva dělá – –
těm, co mi radí, jak to mnohý dělá,
když zklamal sebe sám neb jiný v žití –
bych spěl jen k holé proze svého těla
a k dobru, které ve zlatu se třpytí,
k těm činům, které s úrokem ti vrací,
kdo těžil hmotnou těla svého prací – –
těm, co mi radí zapomenout’ prací,
co duše žádá a co duše dělá,
ji zkrotit’, když se ke snům mládí vrací
a snů jas nésti hodlá v další žití –
ji shasnouť, když se touhou mocnou třpytí
v kraj lepší, jasší vyletěti z těla – –
těm, co mi radí k dobru, kráse těla
a slávě zisku neúmornou prací,
když málo síly v duši mé snad třpytí,
to dělati, co jejich duše dělá –
těm, co mi radí zapomenout’ žití,
jež pověsť na svět po smrti zas vrací – –
těm, co mi radí, když se v duši vrací
vždy touha krasší, vznešenější těla,
se vrhnout’ v náruč rozkošného žití
a toho užít’, co jsem získal prací,
tu masu kojit’, která slávu dělá
těm, co se v zlatu, drahokamech třpytí – –
těm, co mi radí, když se duše třpytí,
tam vrátit’ se, kam každý z nich se vrací,
z té poesie, která duši dělá,
se vrhnout’ v prozu, do otroctví těla
a bez účelu znavovat’ se prací,
až zkončila by smrť to marné žití – –
boj hlásám v žití, jenž se touhou třpytí,
ať slabou prací – když se k duši vrací – –
tmu vyrvat’ z těla, co jen bídu dělá!!