Echo z hlubin.

Julius Alois Koráb

Echo z hlubin.
Skřek vrány drsný rozčeřil tiš lesa, odkudsi táhlý vlaku dolét’ hvizd – hučení... Klid. Má duše v sebe klesá. Větvemi dubů blankyt září čist... Jak mi tu volno! Před přátely jist i nepřátely, volný nad nebesa, v tom tichu kol, kde nepohne se list ni trávy stvol! Jak srdce v tluku plesá! – Přec jakés teskno. Rozlévá se vzduchem, bolestně sladké vniká do mých žil... Sen mrtvých nadějí, ztlumené vášně kvil! Cítím je, vnímám zrakem, nervy, sluchem – to záhadné, to teskné echo chvil, kdy o své štěstí chvěl jsem se... a snil!... 78