I.
Desine Paule meum lacrimis urgere sepulchrum.
Jako slunce nebes báň když zlatí
Jedna hvězda po druhé se tratí,
Aby jiným světům svítila,
K vyšším citům vesmír vábila:
Tak vy jasné hvězdy naší vlasti
Pádíte k pramenům rajské slasti,
A ty věnce našich nadějí
Kvítím umrlčím se odějí! –
Mnoho blaha odňaly nám hroby,
Zkvapna smutné přichvátaly doby;
20
Teď zíráme okem slzícím
Za andělem smrti vraždícím.
Tobě českých paní perlo skvoucí
Kanou na hrob naše slzy vroucí;
Tyť jsi byla strážným andělem
Nad tvým strážícím nás manželem!
Protož tebe Čechů slzy slaví,
Proto plynou slzy manžela;
Pohled zhůru ale ten Mu praví:
Neplačiž! hlas lásky anděla
K blažšímu ji zvolal živobytí,
Kde s ní nebude již rozejití;
Tam po boku Antonie3 svojí
Choť tvá s tebou se též někdy spojí!