Epilog.
Dokud rady vyhledávati budeme v mysli své
a den ode dne svírati se v srdci svém
Žalm 13. v. 133.
Jedna rána po druhé nás stíhá,
Jedna hvězda za druhou se ztrácí,
Sotva jedno srdce dokrvácí,
Na jiné již nová střela číhá
Ukrutného smrti anděla,
By nám duši, jedva pookřálou,
Bolestí a tužbou nenadálou
Do samého vnitřku projela!
Tato žalost celé naší vlasti,
Jejížto má bolest jen je částí,
Dvojí ranou moje srdce stírá!
Velká žalost nad velikou strastí,
Která dlužných slov nám odepírá,
Malomluvná bývá nejraději,
Kdyžto naděje se za nadějí
Do hlubokých hrobů odebírá.
171
Jako onen malíř ostýchavý
Zakryl závojem tvář krále-otce,
Jemuž bolesti šíp pronikavý
Srdce outlé prohnal přehluboce,
Kdyžto hrozným bohům za ofěru
Musil vydat na smrt svoji dceru:
Takto naše Musa ostražitá,
Rouškou smuteční teď polokrytá,
V době zármutku tak podstatného
Více znakův ducha neposkýtá
K obrazu nám pěvce zmileného,
Teprvé jen včera pohřbeného;
K tomuť obrazu je třeba mnoha
Vzácných barev štětky přeumělé,
Třebať přízně věštího je boha,
Dárce zdravé mysli, v zdravém těle,
Má-li díka býti básnířovi,
Jenž by chtěl se rouhat malířovi!
Těžko, aby pěvcova hned cena
Naším zpěvem byla oslavena
Podlé zásluhy a podlé práva;
Nesnadno je z cizích věnců skvělých,
Které vděčná uvila jest sláva,
Sbírat listy laurů osiřelých
Ke svým věncům stejné slávy chtivým;
Nech ať domáhá se toho díla
Mladá, smutkem neskrušená síla,
172
Srdcem ozbrojená odvážlivým.
Já chci věncem jenom cipřišovým
Kvílící svou lyru ovinouti,
Pak jej nad hrobem chci básníkovým
Do mladičké trávy přivinouti;
Ať si zelený ten věnec zhyne
Pod nehodou listopadní doby,
Jméno dobrých pěvců nepomine,
Byť i hrob jich zůstal bez ozdoby!
Ejhle, tato víra svatosvatá,
S láskou k vlasti nerozdvojně spjatá
Básníka vždy povznáší a sílí,
Aby k vysokému pnul se cíli,
Jejžto dobrý Bůh mu uložil,
Aby věštec v rozníceném zpěvu,
Velebě cnost jako krásnou děvu,
Slávu její krásy rozmnožil.
Toť hle! učeností závistivé
Slušného jest hněvu příčinou,
Že jí ve štěpnici zimomřivé
Květy Pravdy v oné kráse živé
Po písčitých cestách nekynou,
Jako v básníkových sadech krásných,
Kdežto nad každinkou pěšinou
Kvítí Pravdy, v šatě barev jasných,
S družnou spolčuje se květinou,
173
Kteráž jako vnadná Odaliska,
Pod výsluním teplejšího pásu,
Vábí hosti z daleka i z blízka,
Aby chtěli Pravdě, chtíce Krásu!
Ač nám básnická ta svatá víra
Kojí srdce želem trnoucí,
Že se slavným věštcům naše lyra
V době zavděčí snad budoucí,
Přec ta nová rána srdce svírá
Pod břemenem smutku chřadnoucí,
Že se jazyku slov nedostává,
Bychom tobě, mladý nebožtíku!
Aspoň částku zasloužených díků
Mohli zapraviti podlé práva.
Ba tentýže lačný červ, jenž tebe
Odňal přátelům tvým, druhu milý!
Srdce moje zžírá, krev mi střebe,
Já pak tuším, že se v brzké chvíli
Do hrobu má bujná hlava schýlí! –
174