Nemysli, že kniha tebou napsaná
Lidského je vtipu zdárné ovoce,
A plod nauky pojaté hluboce,
Jakož recensentem byla hlásána.
Věř mi, jednoho že nejsem s tebou zdání;
Odporovat tobě tak dlouho budu,
Dokud nepozveš mne k sobě na snídaní,
Jako’s pozval recensenta Necudu.
Chceš-li pane, míti stále příměří,
Vše nás častuj mělnickým a večeří,
Sic tě zlému ostavíme osudu,
A publikum tvoje vyvedem z bludů,
Řkouce že je orel sprostou drůbeží.
Kredit máme, lehko se nám uvěří.
Co chceš tedy, válku nebo příměří?
Jestli dáš se vidět, učiníme více,
Pošleme tě do archivu za hranice,
A takž bude mnoho vzácné tvé jméno
Naší, dá Bůh, pomocí oslaveno.
Ba, budeš-li pilně plnit láhvice
Uděláme tobě k vůli i více;
Pošlem dále tě, až přes mořskou vodu
Na Albion k slovútnému národu!
Odtamtud pomocí naší kritiky,
Velké v Britanech učiniv povyky,
Dostaneš se přes všeliké okliky
Lehko až do půlnoční Ameriky.
Všecko bude ale na tom záležeti,
Jak se as u recensentů dáš viděti.
Tím nemyslím, jako z pekla pokušitel,
Jestliže snad padna na svá kolena
Klaněti se budeš: toho nejsem ctitel;
Ačkoli bych moh’ z našeho plemena
Lehko také mnohé vypočísti tobě,
Kteří takovou čest zasloužili sobě.
O tom ale promluvíme v jiné době!
Jsouť na tomto světě choutky všeliké;
My se vraťme k našim hodům večerním
A k milým Američanům severním,
Tam nám může vzejít štěstí veliké!
A zajisté byla by to věc dost hezká,
Aby až za oceanem v oné dáli
Úcty došla naše drahá Musa česká
A tam jménu tvému oltář zbudovali.
Co nebylo, to se může snadno státi,
Jen se hleďme brzo na cestu vydati!
Arci někteří by řeč tu slyšíce
Řekli, že jsme jako „Paní Pepice,“
Kteréž Lafontaine pro svoji zábavu
S Puchmírem dal hrnec mlíka na hlavu,
Proto jenom aby jej zas roztloukla,
Jim pak morálku do péra přifoukla,
A když podvedla naděje Matěje,
Že i Martina podvede naděje.
Pěkný syllogismus!? Říman však praví:
Audaces Fortuna k cíli dopraví!
Protož rychle Pegasa jen osedlej,
A nám důvěrně se pod ochranu dej;
Nedoletíš-li do Filadelfie,
Aspoň v Temži koník tvůj se napije.
Tebe-li nevábí příklad předstupců,
Abys v Čechách nabyv slávy klassické
Oblékal se také v šaty anglické,
A do skladu vstoupil britských kněhkupců?
Jestliže tam Maďar již se odvážil,
Proč by Slovan tam se neopovážil?
A když se tam mohl ten i onen dostat,
Proč pak bysi ty jen pozadu měl ostat?
Což tam není Zaboj a lev Jaroslav,
Není Kollar, i národní Ladislav?
I ty příklad vezmi z takových si hlav,
S naším attestátem k Bowringowi plav.1
Uvidíš, jak s naší rekomendací
Slávy sobě malou dobudeš prací.
A že, přítelíčku, po česku jsi psal,
To jsi právě dobrou radu sobě vzal;
Národ, jenžto pije Rýn a Sekvanu,
A ti co dál bydlí na levou stranu,
Na ostrovech, jsouce Čechům náchylni,
Nebudou snad toho tak tuze pilni,
Aby, chtíce ublížiti tvé chvále,
Čítali snad v českém originale!
Stranu toho starosti měj na mále;
Tu jsme jisti – ale v pravo tam dále,
K Visle na východ bych tobě neradil,
Tam by snad se original prozradil.
Protož hleď, bys k Britanům se dopravil;
Tam umějí dělat povyky a hluky
Jinak nežli Slovan tichý skoupozvuký.
Však i tam, dáš-li se vidět s večeří,
Recensent své lety s tebou zaměří,
A rozhlásí troubou fámy tvoje jméno,
Že hned v časopisech bude velebeno;
Ano sama šlechta o tobě se doví
Pakli Britan něco o tobě jí poví.
A jak české sklo v Londýně koupené
Budou tvoje spisy v Čechách vážené,
Na vše strany budou ukrutně je chválit,
Nikdo nebude z nich fidibusy pálit!
Při tom ale budiž tobě povědíno,
Abys, až tvé jméno bude oslavíno,
Posléz nám se docela nezbritanil,
A tak knihy po česku nám spisuje
Anglického honoráru se chránil;
České knihkupectví láci miluje!
Čtenář, draze koupiv, sám by tě hanil.
U nás kdybysi psal Byronovým pérem,
A se měřit mohl se Skottem Walterem,
Nevím jestli bysi stavěl paláce;
Nám se podlé archů platí za práce!
A vystav si za to malou jen chalupu
Na došky nezbude tobě ani chlupu.
Blaze, jestli bysi napřed něco dostal,
A tak na holičkách docela nezůstal!
Zvláště to počestné básníkův řemeslo
Dosaváde velkých ouroků neneslo!
Co jest toho asi pravá příčina,
Že uznalých Čechů vděčná otčina
Své spisovatelstvo tak po skrovnu krmí?
Nevím; – vysoce to nad můj rozum strmí.
Jsoutě věru čeští spisovatelové,
I my všickni jejich prakritikusové,
Podařilí toho boha potomkové,
Kterémužto trpkoovocná haluza
Bobku čelo na znak slávy ovila;
Neb i nám se daří, kdyžto naše Musa
Nás jen bez užitku slávou pokryla;
Sláva jen je cílem našich namáhání!
Po té každý z nás se kudy může shání,
A nedá si ve dne ani v noci stání,
Ta nás až do Ameriky popohání;
Za ní – jestli je v tom Pána Boha vůle –
Půjde prozaista, básník, kritikus,
Až tam kde vyniká praultima Thule;
Byť i to byl sebe větší cesty kus!
Nil mortalibus ard... budiž všakjiž dosti,
Skoro bych zapomněl z velké horlivosti
Jaké pan kandidát spisovatelský
Musí na se vzíti v světě povinnosti,
Chce-li dosáhnouti oné slovútnosti,
Která jemu tehda všude bude rósti,
Když učiní spolek s námi přátelský.
Protož pravím beze vší dotíravosti:
„Pane kandidáte spisovatelský!
Vyčastujte recensenty, svoje hosti,
My zase na důkaz upřímné vděčnosti
Učiníme slávě kritikou za dosti;
A bude-li víno plynout ve hojnosti
Potom za odměnu vaší hostinnosti
Dáme o vás znělku hned do veřejnosti,
Ježto celá k vůli lahodné zvučnosti
Rýmovat se bude veskrze na – osti.“
Dixi! Dnes jsem mluvil věru do sytosti –
(Ano ledakomus snad i k ošklivosti?)
Ostatek si nechám až do budoucnosti.