Naděje.
I.
I.
Ó naděje, božskosti záře skvělá!
Ó naděje, těm davům ztrýzněného lidu,
jimž vrásky jemnou ručkou snímáš s čela,
jimž kouzla svého květem mírníš bídu,
juž náruč nezavřeš, kterou jsi otevřela!
Ó naděje! Velebím svatosť tvoji,
vždyť jediným důkazem mstivých bohů
jsi zbyla na zemi, když záští svého v zdroji
vše lidstvu uzmuli. Nám v pustém žití hlohu
jediný květ tvůj libovonný stojí..stojí...
Však květ ten zázračný, však květ ten čárný,
on roste pod nebem, v němž mrak se hněvně svíjí,
on blesky šlehán skytá plod svůj blahodárný,
on bují životem, když proudy slz ho kryjí –
jej zničit, živlů všech je útok marný!
Ó naděje! Jsi lidu Hospodinem,
a proto uchvácen já klesám před tvou září!
Jen jednou ne – když blesky planeš žití stínem,
56
a zanícený lid vše ve tvé vidí tváři,
zrak maje zaslepen a ruce v klínu líném! –
II.
II.
Jest mládež nadějí celého národa,
vlasť zří v ní sémě své, z něhožto úroda
jí vzejde vzácná v budoucnosti.
Jest mládež nadějí, jež vlasti krví vře,
jest branou v budoucnosť, jež se jí otevře
přeskvělou skutků bohatostí.
Však táži se, čím asi poli zprahlému
jsou mraky černavé, pokavad z objemu
neskytnou svého deštík vděčně?
Však táži se, čím vlasti ubohé
mládeže výkvěty jsou přemnohé,
jen nadějí když budou – věčně? –
III.
Neb lid je veliký!... Mohutný athleta!
Auguste Barbier: Populárnosť.
I Olymp nesmrtných se bohů chvěje
před velikostí lidu, jemuž ostré hřeby
do rukou vbodl, jenž však nyní nebi,
57
hřeb z těla vyňav, hlasitě se směje
a zdravé všemu vykazuje pěstě,
co vzdorem staví se mu v cestě.
Lid veliký jestjest, i když v nárůdek se dělí.
Ač skrovným na počet, vykoná skutek smělý:
on zničí obra, kterýž věčně roste, bují,
jehožto divy vesmír naplňují,
jenž s neštěstím se každým k boji řítí,
jenž nesmrtelnosť v bytosti své cítí –
on zničí jej a právě, když ni prstem nehne,
když na břich svůj v stín lenivě si lehne,
on zničí obra toho jako myšku lvové,
on zničí obra toho, nadějí jenž slove!
58