Velké aquarium, s vegetací;
jest v něm pevnina i širé moře;
vodu vlní ryby, žáby, raci,
na strmé pak romantické hoře
u vrchole, v stínu kapradí
zemští tvorové se hromadí.
Tři tam u jeskyně potkali se:
lezoun, v zelenavé upjat šaty,
druhý s čapkou, na větévce vise,
třetí s křidélky a šupinatý, –
ten se o stvol vine ohonem;
všichni zdravili se úklonem.
„Vítám v Evropě, – já jsem tu doma!“
vece zelený. „Aj, milý bratře,
s kým mám česť?“ – Tu nožku pod křídloma
podává mu host. „Jsem na Sumatře –
trochu na východě – narozen;
s tebou – zdá se – jaksi příbuzen?“
„Jaká radosť!“ zelený se vděčí.
„Však i tebe vítám, vzácný druhu;
odkud, prosím?“ Stejně vlídnou řečí
onen s čapkou dí: „Jsem z jižních luhů,
za mořem tak trochu od strany, –
Američan jsem já z Guyany.“
„Z takých dálek“ – volá zvíře prvé –
„při shledání – je to tklivá scéna –
poznáme se – bratry jedné krve!
Prosím, drazí: vaše ctěná jména?“
Tu se představují sobě tak:
„Bazilišek!“ „Ještěrka!“ a: „Drak!“
Troje přední nožky, ku objetí
dokořán již rozepjaté, sklesly;
jak zlý duch když v dobrou shodu vletí,
ve třech postavách se nechuť kreslí;
„těší mě!“ jen chladně všichni dí –
pak se každý stranou odklidí.
Bazilišek draka potkal na to.
„Bratře“ vece, „s ještěrkou nic není;
zvíře to prý jesti jedovato,
jeho jméno jesti k pohoršení.
Já s ní žádných spolků nechci mít!“
Domluviv to, šel se někam skrýt.
S ještěrkou se dráček sešel kdesi.
„Slyš mě,“ šepce „bazilišek, víš-li,
jed má v očích, lidé se ho děsí,
zlé má jméno, zle se o něm smýšlí;
proč bych se mu raděj nevyhnul?“
V tom se na křídlech kams vyšvihnul.
Ale ještěrka, jak shlédla zase
baziliška, dí mu: „Zle je s námi!
Onen drak, – víš, k jaké patří chase?
Je to zloboh, netvor světoznámý:
Všechno ďábelství a všechen jed
k jeho jménu pojí celý svět!“
Uklouzla. – I stále každý ze tří
o dvou druhých ponětí má špatné;
z hnutí, z hledů jejich zlo jen větří,
když je potká, mlčky zoubky zatne;
každý tak se bojí druhých dvou,
sám že zalézá radš v jamku svou.
Já pak hlavu sobě lámu velmi,
proč ta bezvinná a prapočestná
zvířátka jak jedovaté šelmy
v ústech světa jsou tak zlopověstná?
Proč, kdo neublížil nikomu,
na svém jméně snáší pohromu?
A tím víc pak hlavu sobě lámu,
proč v to aquarium k divné zvěři
nedali též divné zvíře Famu,
lhářku známou, jíž přec každý věří,
a jež pro nic, když jí libo jest,
lidem otravuje mír a česť?
Ale nejvíc žasnu – a jsem v právu, –
proč v to aquarium velkolepé
spolu s Famou nedali též slávu,
nejdivnější zvíře, hloupé, slepé,
jež tak často slaví z plných plic
prázdná jména – pro pouhé též nic.