Jeť hezky sedět v srdci Evropy,
však věřte, zle tu, zle jest pro bajkáře,
neb z časů Noemovy potopy
tu zbylo málo vděčné němé tváře.
Dřív nebyla tu nouze o bestie
svou silou děsné, dravé
a vzácně zajímavé;
teď krotká, všední zvěř tu jenom žije
Šelť bajkář z lůna civilisace
kams v divočinu hledat sobě látky, –
neb o kohoutech, o psu, o strace
již nezbývá ni vlásku na pohádky!
Cos nového šel zhlédnout na východ;
tak zašel na bestie
si zrovna do Indie.
„Tam,“ doufal, „poznám vtipných šelem rod.“
Šel pralesem. To víte, že co krok
tam slyšel řvaní, viděl stopy šelem,
však když je stíhal, přišel na potok
neb vrazil o kmen nosem nebo čelem,
či klopýtnul kdes botou o kořen,
a nechť se jak chtěl snažil,
jen sklamání vždy zažil,
až umdlel, rozmrzen a umořen.
Tak seděl kdys a dumal ubožák;
v tom cos jak vítr lesem zašumělo, –
to letěl velký, širokřídlý pták
a spouštěl s výše svoje černé tělo
níž pod strom starý, v jehož mocný kmen
jak oštěp vrazil kutý
svůj velký zoban žlutý
a za chvíli zas vytáhl jej ven.
Co to? Hle, z kmene dirkou neznačnou
se vysouvá hrot zprvu krátký, outlý,
pak dlouhý, tlustý, – shodou zázračnou
toť právě taký zoban pozažloutlý,
jenž ven se vypjal a se otevřel!
Toť strom – co jen to značí? –
strom, jenž má zoban ptačí?
Náš bajkář v ustrnutí na to zřel!
„Co se to děje?“ zvolal vyskočiv,
a černý pták, naň vážně zoban žlutý
i s rudým nad ním rohem otočiv,
děl po sanskritsku: „Nuž, ten strom je dutý,
a já mám hnízdo v jeho prázdném kmenu!
Jsem homraj, – víš-li o mně?
Já v kotlavém tom stromě
jsem hlínou pevně zazdil svoji ženu.
Tamť její místo, její svatyně!
Tam ať mé děti líhne v oddanosti;
toť její cíl a blaho jedině,
toť sladký obor její povinnosti!
Dost, že jí nechám otvor pro zobák!
Já krmím ji, – ať tyje,
ať štěbetá, – tím žije!
Leč kromě zobce – žena není pták!
Jí volnosť by jen byla na škodu!
Snad by jí také létat přišlo k chuti?!
Muž homraj smí jen míti svobodu,
by z plných sil se vznášel na peruti!
Jen jemu náleží jas blankytu
i větrů bujná říše
a lesů šumná výše!
Však ženě patří zůstat v úkrytu.“
„Dost!“ křiknul bajkář, dav se v zlostný smích,
„dost tvého žvastu! Doufal jsem již věru,
že novou bajku najdu v pralesích,
však vidím, nového nic nenaberu!
Ne, proto nemusel jsem do krajů
a pustin cizích táhnout
i v divém lese střáhnout:
dost máme doma takých homrajů!
Co zřím, to v Kocourkově zřel jsem již, –
co kážeš mi, to ve Lhotě jsem slyšel!
Hm, zazdít – mimo zobák – ženu v skrýš, –
jak! pro tu novosť jsem si k Hindům vyšel?
Tož mohu domů a prázdnem jíti zas,
s mou bajkou již jest Amen!“
I hněviv zvedl kámen,
ten hodil na ptáka. Pták vydal hlas –
Hlas – věru hlas – jak oslí hýkání!
„Dost!“ volal bajkář, „toto známe také!
Tvé staré, otřepané říkání, –
ach to by byly bajky neonaké!
Tvé peří, homraji, my známe příliš,
tvou řeč i tvoje vlohy,
ba známe i tvé rohy...
Žes originál, – v tom se, brachu, mýlíš.“