Homraj.
Jeť hezky sedět v srdci Evropy,
však věřte, zle tu, zle jest pro bajkáře,
neb z časů Noemovy potopy
tu zbylo málo vděčné němé tváře.
Dřív nebyla tu nouze o bestie
svou silou děsné, dravé
a vzácně zajímavé;
teď krotká, všední zvěř tu jenom žije
Šelť bajkář z lůna civilisace
kams v divočinu hledat sobě látky, –
neb o kohoutech, o psu, o strace
již nezbývá ni vlásku na pohádky!
Cos nového šel zhlédnout na východ;
tak zašel na bestie
si zrovna do Indie.
„Tam,“ doufal, „poznám vtipných šelem rod.“
[102]
Šel pralesem. To víte, že co krok
tam slyšel řvaní, viděl stopy šelem,
však když je stíhal, přišel na potok
neb vrazil o kmen nosem nebo čelem,
či klopýtnul kdes botou o kořen,
a nechť se jak chtěl snažil,
jen sklamání vždy zažil,
až umdlel, rozmrzen a umořen.
Tak seděl kdys a dumal ubožák;
v tom cos jak vítr lesem zašumělo, –
to letěl velký, širokřídlý pták
a spouštěl s výše svoje černé tělo
níž pod strom starý, v jehož mocný kmen
jak oštěp vrazil kutý
svůj velký zoban žlutý
a za chvíli zas vytáhl jej ven.
Co to? Hle, z kmene dirkou neznačnou
se vysouvá hrot zprvu krátký, outlý,
pak dlouhý, tlustý, – shodou zázračnou
toť právě taký zoban pozažloutlý,
jenž ven se vypjal a se otevřel!
Toť strom – co jen to značí? –
strom, jenž má zoban ptačí?
Náš bajkář v ustrnutí na to zřel!
103
„Co se to děje?“ zvolal vyskočiv,
a černý pták, naň vážně zoban žlutý
i s rudým nad ním rohem otočiv,
děl po sanskritsku: „Nuž, ten strom je dutý,
a já mám hnízdo v jeho prázdném kmenu!
Jsem homraj, – víš-li o mně?
Já v kotlavém tom stromě
jsem hlínou pevně zazdil svoji ženu.
Tamť její místo, její svatyně!
Tam ať mé děti líhne v oddanosti;
toť její cíl a blaho jedině,
toť sladký obor její povinnosti!
Dost, že jí nechám otvor pro zobák!
Já krmím ji, – ať tyje,
ať štěbetá, – tím žije!
Leč kromě zobce – žena není pták!
Jí volnosť by jen byla na škodu!
Snad by jí také létat přišlo k chuti?!
Muž homraj smí jen míti svobodu,
by z plných sil se vznášel na peruti!
Jen jemu náleží jas blankytu
i větrů bujná říše
a lesů šumná výše!
Však ženě patří zůstat v úkrytu.“
104
„Dost!“ křiknul bajkář, dav se v zlostný smích,
„dost tvého žvastu! Doufal jsem již věru,
že novou bajku najdu v pralesích,
však vidím, nového nic nenaberu!
Ne, proto nemusel jsem do krajů
a pustin cizích táhnout
i v divém lese střáhnout:
dost máme doma takých homrajů!
Co zřím, to v Kocourkově zřel jsem již, –
co kážeš mi, to ve Lhotě jsem slyšel!
Hm, zazdít – mimo zobák – ženu v skrýš, –
jak! pro tu novosť jsem si k Hindům vyšel?
Tož mohu domů a prázdnem jíti zas,
s mou bajkou již jest Amen!“
I hněviv zvedl kámen,
ten hodil na ptáka. Pták vydal hlas –
Hlas – věru hlas – jak oslí hýkání!
„Dost!“ volal bajkář, „toto známe také!
Tvé staré, otřepané říkání, –
ach to by byly bajky neonaké!
Tvé peří, homraji, my známe příliš,
tvou řeč i tvoje vlohy,
ba známe i tvé rohy...
Žes originál, – v tom se, brachu, mýlíš.“
105