V mech usedl mi po bok filosof.
Kol ověnčený chrám – to les byl jarní,
nám nad hlavami zpěváčkové švarní
stem písní hlaholili v jeho krov;
smrk starý vedle stál
a bílým vousem vlál
a šimral učencovo lysé čelo.
Já přiznávám se, mně se dřímať chtělo.
Tak loktem v trávě, hlavou v dlani
jsem pozorně se slouchající zdála,
an vykládal mi svoje stanovisko,
se zlatá pampeliška v oči smála,
již nebyla bych ani
svých víček mhourajícich zdržela.
„Jak pravím, poesie vymřela,“
děl filosof a vážně zvedl ruku;
v tom smavé „kuku, kuku“
řeč na chvilku mu zhatilo. „Jak pravím,
věk přeludů, věk dětský lidstvu minul,
a dobrý vkus již realismem zdravým
se nad mazlení sladké povyšinul.
Neb z čeho kouzliť poetické ráje,
když hasnou ohňostroje snu a báje
a zbývá pravda mrazivá i šedá?
Jen blázen může neviděť, že věda
přec potvrzuje názor pessimistů...“
I nevím, co děl dál, co naposled,
však bylo to jak popeleční středa,
i známo, ta že mívá náladu
vždy ospalou. Mně v ševel mladých listů
sluch zabloudil – a v prostřed výkladu
stín jakýs lahodný mi zastřel svět,
a pak – má hlava klesla níž – ó běda...
Tak jsem se vážně slouchající zdála,
a zlatá pampeliška se mi smála –
ó žářila jak malé jarní slunce,
a vánek, jenž ji čechral po korunce,
zdál se mi, jak by od ní letěl dál
tím jejím leskem zbarven, zlatokřídlý
a tak se honil s paprsky a šídly
kol po lese a šuškaje se smál.
A pampelišky očko škádlivé
v mém oku nepohnuté tkvělo
tak výmluvné, tak jasně zářivé,
jak by mi cosi říci chtělo.
„Nuž, co to bude?“ zašeptla jsem v duchu,
a zlatý kvítek se mi nahnul k uchu.
„Jsem pampeliška, jenom pampeliška,
tvé prostotě však lepší tovaryška,
než filosof ten učený. Nuž prosím,
slyš tajemství, jež dlouho v hlavě nosím,
a zkoumej pak. Když poprvé jsem kvetla,
co bylo vůně kolem a co světla!
Jak jaré byly dni, jak vlahé noci!
Jak oplývali zpěvem jásavým
ti letci v modru, v zelenu ti chodci!
Ó jen se neboj, že tě unavím –
vždyť znáš to také: byl to mládí máj,
kdy srdce plno zázrakův a štěstí!
A když se v noci zachvěl temný háj
a hvězdy kmitly z jeho ratolestí,
co zatřpytilo se tu vidin zlatých
v mé rusé hlavě! jak v ní bylo hvězdno!
A plné ideálů sladce vzňatých
mi zahořelo poesie bezdno!
Však víš to – čas má křídla; mládí mine.
Když rudé listí vlálo v mlze siné
a chladný sever vál mi do čela,
kde kadeř jindy zlatá sbělela,
a mráz mi jezdil v týle šedinami
tu v sněžné hlavě shasly luzné klamy,
a s pohrdáním hledíc za vlaštovkou
v jih dálný, stala jsem se filosofkou.
I děla jsem, co děl tvůj filosof,
jen že jsem jiných užívala slov.
Tak zželelo se mi těch zbloudilých,
kdož kochají se v klamech spanilých,
že jsem je varovať a spasiť prahla.
Tož jsem si ve zmoudřelou hlavu sáhla
a zralé plody svého přemýšlení,
ty pravdy šedé, svoje bílé pýří
jsem větrem rozsévala, ať se šíří
a příští pokolení bludů chrání!
Tak o korunu svou se loupíc hebkou
jsem stála s holou, ale hrdou lebkou
jak pravý mudrc. Přišlo jarní tání,
vše pučelo, dech vesny volal k žití.
Již rozvilo se první jarní kvítí,
i čekala jsem s tichou
však nebetyčnou pýchou,
jak símě pravdy, uzrálé v mé hlavě,
kol zkvete nevídaně – popelavě!
Však rozhlédni se, jak ta setba zkvetla!“
I trhnu sebou ze sna –
aj, kol zas tolik vůně, tolik světla
a kol zas blahá vesna,
a kolem palouk jeden zlatohlav,
v něm rusých pampelišek jiskří dav,
jak nebe hvězdnaté když k zemi padne,
by čtveračivě svítilo tu za dne.
A díky tobě, pampeliško malá,
jsem filosofa šťastně oklamala,
když na mne došlo teď
mu dáti odpověď,
an po výkladu vážném zavřel ústa;
z tvé zlaté hlavinky jsem sobě vzala
co říci: vždy že z pravdy šedé vzrůstá
zas nový, jasně zlatý ideál!
A pýří nauk zoufalých, kdy duch
v svém babím létě sije do světa,
že v srdce své je chytí poeta
a z chmýru hvězdy stvoří jako Bůh!
Že plane žití žár jak povždy plál,
a žádné zničující pravdy mráz
té vroucí vesny neumoří v nás,
jež blažiť chce i musí, družko malá!
A díky tobě – on se nenadál,
on neznamenal, že jsem byla spala.