Na bílém listu.
Stín zeleného loubí vlaje
mi po bělostném listu,
s nímž lehký vánek sobě hraje
pln svistu.
Ó neulétej, blánko bílá,
služ obrazu mé básně,
jenž v duši mé se rozestýlá
tak krásně!
Či nevěříš v mé horování
a k pohrdání jest ti,
co básník blouzní, v sladkém zdání,
že věstí?
Ne, neunikneš mému slovu,
jež v úběl tvůj se vpíše!
Já přitlačím tě tíhou kovu –
lež tiše!
[120]
List přidržela ploška šerá,
sfinx malá na ní sedí;
toť pouhá modní hračka, která
nic nedí.
A volně přes ni zrak můj těká
za snů mých blahou trestí
i bájí sobě do daleka
ráj štěstí.
Však přec, kdy péro k bílé stránce
se toužně, chvěle spouští,
sfinx trůní na mé prázdné blánce
jak v poušti.
Již tuším za tou plání slunnou
cíl rajský, světy nové!
Kol sfingy se jak stíny sunou
mí snové.
I táhnou po bezcestné dráze
mých veršů karavany
a mní, že vztyčí na oaze
své stany!
I táhnou s velbloudy a stády
a slunce žár je trýzní.
121
Jak oddechly by v chladu rády!
Jak žízní!
I táhnou dále s modlitbami –
a síla již tak malá!
Zda jejich naděje jsou klamy,
ví Allah!
Háj palem! Vyslyšel jich Allah!
Cíl blízko jim se věstí!
Či fata morgana to lhala
ráj štěstí?
Již temno padá olověné
v poušť vyprahlou a tesknou,
a z temna hyen oči sklenné
se lesknou.
Jen sen v tom černém čarokruhu
kol poletuje v blízku,
a tvrdě druh si lehá k druhu
v žár písku.
A sen jim ráje odestírá,
nechť kolem poušť je holá!
Však bdí tu sfinx a na mne zírá,
mě volá!
122
Hlas její hrozný z duchů říše,
z tmy věčnosti a smrti
svou hádankou, již v prázdno dýše,
mě drtí.
„Nuž, hádej tedy, červe nuzný,
zda dojdou k svému ráji?
Či vytoužený ráj ten luzný
jest bájí?
Zdaž souzeno jim dotáhnouti
k jich palmám, zdrojům, chrámům?
Či náhle pohřbí v půli pouti
je Samum?
A chová země lidstvo hodné
těch rájů, jichž si hledá?
Však jestli um tvůj neuhodne,
pak běda!“
A slovo sfingy v ticho válo
tak truchlozvukým dechem,
že zoufalou se sudbou zdálo
a vzdechem.
Jak, malá sfingo! stesky svými
chceš tak mi léčky klásti?
123
Ne, nesmíš moje sladké rýmy
mně másti!
Ne, ne, tvá lesť mě neošálí,
mé zraky světlo vidí:
Já věřím v štěstí, v ideály –
i v lidi!
Ó vstanou chodci za červánků
a cíl svůj najdou ráno,
jak rukou mou v tu bílou blánku
zde psáno!
Mé písně neruš otázkami,
jež v hloubi srdce zebou!
Tvé matné záhady jsou klamy –
pryč s tebou!
I zvednu sfingu. Vanot chvělý
mou blánkou zašelestí –
a na větru se houpá smělý
sen štěstí!
124