Něco o pravdě.
Že já hodlám deklamovat,
Nerač v této vzácné společnosti
Nikdo považovat
Za výsledek nadutosti.
Přednášeti deklamaci
Není příliš těžká věc.
Vésti v společnosti moudrou řeč,
To jsou těžké věci.
Časopisové nám denně svědčí,
Jaký bývá sem a tamo po Čechách
Slyšet výbor krásných deklamací,
A jak opět sem a tamo o Če háchČechách
Slyšet k podivení hloupých řečí.
Moudré slovo promluvit
Jesti tak přetěžká věc,
Žeby mnohý radní pán,
Když má držet v radě řeč,
Proč by to neb ono navrhoval,
Raděj’ třikrát po sobě
O bavorském pivě deklamoval.
[43]
Budu tedy deklamovat,
A to sice o pravdě.
Kdo však pravdu slyšet nechce,
Tomu poradíme lehce!
Ať se zeptá hospodského,
Mnoho-li do piva vody lívá,
Aneb mistra pekařského,
Oč on menší housky mívá.
Ať vyzvídá na pytláku,
Kam svou brokovnici uklidil,
Aneb dále na židáku,
Koho jakživ ošidil? –
Já mu za to ručím tělem duší,
Že snad od všech těchto pánů
Ani za mák pravdy neuslyší!
Pravda, milí drazí páni,
Jesti slovo sice malé,
Význam toho slova ale
Jesti rozsáhlosti neslýchané. –
„Budeš-li pak pravdu mluvit?“
Slýcháváme otce hřmíti,
Bojí-li se dítě
Pravdomluvným býti. –
Proč se děcko pravdu mluvit bojí?
Proto, – jak to páni víte, –
44
Že po pravdy vyznání
Následuje výprask k pokání!
Chce-li soudce pravdu slyšet,
Bývá, jak se ví,
Inkvisita někdy strašně mořen,
A když posléz pravdy kořen
Bez okolků objeví,
Soudci popřál pravdu slyšet:
Potom musí chuďas viset! –
Takovéto nadělení
Pro pouhynkou pravdu,
To je krásné vyražení! –
A však hleďme dále!
Jesti noc.
Na vysoké věži sedí
Jakýsi to pán,
Který stále ku hvězdičkám hledí,
A pak tiše
Brzo měří, brzo píše.
Jaký je as jeho plán?
Proč již tolik nocí
Na té věži sedí,
A tak mermomocí
Ku hvězdičkám hledí?
Ontě skoumá opětnými příklady
45
Pravdy věčné základy.
Jestli se mu poštěstilo,
Že se ním jen za mák velikosti
Neznámé až posud pravdivosti
Světu objevilo:
Pak se počnou hýbat slávy zvonce,
Že nebývá hluku ani konce. –
Já jsem sobě kolikráte
V duchu pomyslil,
Co by se as dělo,
Kdyby nenadále
Člověčenstvo neustále
Pravdu mluvit chtělo?
Byla by toto, drazí pánipáni,
Komedie k popukání!
Dejme tomu, aby chtěl
Někdo od doktora vědět,
Jakou asi medicinu
Tento jeho nebožtíku synu
Předepsati měl?
Aneb kdyby otec vědět chtěl,
Proč syn študent tolik dvojek měl?!
Přiznati se klusemklusem,
Že je asinusem, –
Safienská rekrace,
To by byly špatné vakace.
46
A což kdyby se
Někdo zeptal myslivce,
Kolik zajíců a koroptví
Jižjiž zbouchla jeho ručnice,
S kterými za syny študenty
V Praze dělal presenty?
Aneb dále, kdyby chtěla
Paní vědetvědět od kuchařky,
Jakých pšouresů již měla
Při koupěji na trhu?
Aneb kdyby učedník měl říci,
Co si myslí asi,
Když mu paní mistrová
Načechrává vlasy,
A pan mistr mu jak z roboty
Navlečené práší kalhoty?!
Míti hlavu v mraveništi
Aneb v horké peci –
To jsou kruté věci;
Státi ale na bojištibojišti,
Kde by každý ozbrojen byl mečem
Nelíčené pravdy:
To by náleželo
K nejkrutějším věcem!
Pročež o té pravdě dosti!
Tázati se vzácné společnosti
47
Jak jsem se as zachoval?
To bych tomu pěkně dal!
Pravda bývá hořký host,
Jen již tedy o ní dost!
K povšímnutí P. T. pánům deklamátorům.
Má-li se účelu deklamovánek dojíti, není na tom dosti, aby byly zdařile psány, to jest, aby v nich byla jistá myšlénka vtipně, důsledně a slohem prostonárodním provedená, ony musejí býti též dobře předneseny. Byl jsem toho vícekrát svědkem, že zůstaly nejpodařenější deklamovánky vinou toho, kdo je přednášel, bez účinku na obecenstvo, kdežto se i méně vtipnévtipné, ale dobře přednesené deklamovánky velmi líbily. Páni deklamátorové mají obyčejně za to, že se deklamovánky mají přednášeti z paměti, s hojnými posunky, a co možná šprýmovně. Toto mínění jest však mylné a věci samé z mnoha příčin škodné. Jen zřídka se podaří, aby deklamátor, jenž z paměti řednášípřednáší, alespoň jednou trochu neuvázl. A však i sebe kratší uváznutí budí v posluchačích cit nepříjemný, tak že se někdy samým strachem, aby pan přednášeč z cela neuvázl, k pravé veselosti více nezotaví. A jak nevkusná bývají při přednáškách z paměti ta gesta; jak nemotorné to všeliké pošoupávání a stavění noh! Moje mínění tedy jest, aby se deklamovánky jedině četly. Ne rukama, ne nohama, nýbrž přiměřeným užíváním hlasu jest možno docíliti žádoucího účinku. Kdo umí dobře čísti, není vázán na jednu neb na dvě deklamovánky, které se zbytečným namáháním a mařením času z paměti naučil, nýbrž může přednášeti po každé něco jiného, méně známého, ano i delšího. Kdo neumí náležitě čísti, ať co deklamátor nevystupuje, neb tím méně dovede, z paměti přednášeti. Já čítávám deklamovánky sedě za stolkem, a tento spůsob přednášení deklamovánek uznávám a schvaluji za nejpraktičtější.
E: lk + lp; 2002
48