Něco o pravdě.

Něco o pravdě.
Že já hodlám deklamovat, Nerač v této vzácné společnosti Nikdo považovat Za výsledek nadutosti. Přednášeti deklamaci Není příliš těžká věc. Vésti v společnosti moudrou řeč, To jsou těžké věci. Časopisové nám denně svědčí, Jaký bývá sem a tamo po Čechách Slyšet výbor krásných deklamací, A jak opět sem a tamo o Če háchČechách Slyšet k podivení hloupých řečí. Moudré slovo promluvit Jesti tak přetěžká věc, Žeby mnohý radní pán, Když má držet v radě řeč, Proč by to neb ono navrhoval, Raděj’ třikrát po sobě O bavorském pivě deklamoval. [43] Budu tedy deklamovat, A to sice o pravdě. Kdo však pravdu slyšet nechce, Tomu poradíme lehce! Ať se zeptá hospodského, Mnoho-li do piva vody lívá, Aneb mistra pekařského, Oč on menší housky mívá. Ať vyzvídá na pytláku, Kam svou brokovnici uklidil, Aneb dále na židáku, Koho jakživ ošidil? – Já mu za to ručím tělem duší, Že snad od všech těchto pánů Ani za mák pravdy neuslyší! Pravda, milí drazí páni, Jesti slovo sice malé, Význam toho slova ale Jesti rozsáhlosti neslýchané. – „Budeš-li pak pravdu mluvit?“ Slýcháváme otce hřmíti, Bojí-li se dítě Pravdomluvným býti. – Proč se děcko pravdu mluvit bojí? Proto, – jak to páni víte, – 44 Že po pravdy vyznání Následuje výprask k pokání! Chce-li soudce pravdu slyšet, Bývá, jak se ví, Inkvisita někdy strašně mořen, A když posléz pravdy kořen Bez okolků objeví, Soudci popřál pravdu slyšet: Potom musí chuďas viset! – Takovéto nadělení Pro pouhynkou pravdu, To je krásné vyražení! – A však hleďme dále! Jesti noc. Na vysoké věži sedí Jakýsi to pán, Který stále ku hvězdičkám hledí, A pak tiše Brzo měří, brzo píše. Jaký je as jeho plán? Proč již tolik nocí Na té věži sedí, A tak mermomocí Ku hvězdičkám hledí? Ontě skoumá opětnými příklady 45 Pravdy věčné základy. Jestli se mu poštěstilo, Že se ním jen za mák velikosti Neznámé až posud pravdivosti Světu objevilo: Pak se počnou hýbat slávy zvonce, Že nebývá hluku ani konce. – Já jsem sobě kolikráte V duchu pomyslil, Co by se as dělo, Kdyby nenadále Člověčenstvo neustále Pravdu mluvit chtělo? Byla by toto, drazí pánipáni, Komedie k popukání! Dejme tomu, aby chtěl Někdo od doktora vědět, Jakou asi medicinu Tento jeho nebožtíku synu Předepsati měl? Aneb kdyby otec vědět chtěl, Proč syn študent tolik dvojek měl?! Přiznati se klusemklusem, Že je asinusem, – Safienská rekrace, To by byly špatné vakace. 46 A což kdyby se Někdo zeptal myslivce, Kolik zajíců a koroptví Jižjiž zbouchla jeho ručnice, S kterými za syny študenty V Praze dělal presenty? Aneb dále, kdyby chtěla Paní vědetvědět od kuchařky, Jakých pšouresů již měla Při koupěji na trhu? Aneb kdyby učedník měl říci, Co si myslí asi, Když mu paní mistrová Načechrává vlasy, A pan mistr mu jak z roboty Navlečené práší kalhoty?! Míti hlavu v mraveništi Aneb v horké peci – To jsou kruté věci; Státi ale na bojištibojišti, Kde by každý ozbrojen byl mečem Nelíčené pravdy: To by náleželo K nejkrutějším věcem! Pročež o té pravdě dosti! Tázati se vzácné společnosti 47 Jak jsem se as zachoval? To bych tomu pěkně dal! Pravda bývá hořký host, Jen již tedy o ní dost! K povšímnutí P. T. pánům deklamátorům.
Má-li se účelu deklamovánek dojíti, není na tom dosti, aby byly zdařile psány, to jest, aby v nich byla jistá myšlénka vtipně, důsledně a slohem prostonárodním provedená, ony musejí býti též dobře předneseny. Byl jsem toho vícekrát svědkem, že zůstaly nejpodařenější deklamovánky vinou toho, kdo je přednášel, bez účinku na obecenstvo, kdežto se i méně vtipnévtipné, ale dobře přednesené deklamovánky velmi líbily. Páni deklamátorové mají obyčejně za to, že se deklamovánky mají přednášeti z paměti, s hojnými posunky, a co možná šprýmovně. Toto mínění jest však mylné a věci samé z mnoha příčin škodné. Jen zřídka se podaří, aby deklamátor, jenž z paměti řednášípřednáší, alespoň jednou trochu neuvázl. A však i sebe kratší uváznutí budí v posluchačích cit nepříjemný, tak že se někdy samým strachem, aby pan přednášeč z cela neuvázl, k pravé veselosti více nezotaví. A jak nevkusná bývají při přednáškách z paměti ta gesta; jak nemotorné to všeliké pošoupávání a stavění noh! Moje mínění tedy jest, aby se deklamovánky jedině četly. Ne rukama, ne nohama, nýbrž přiměřeným užíváním hlasu jest možno docíliti žádoucího účinku. Kdo umí dobře čísti, není vázán na jednu neb na dvě deklamovánky, které se zbytečným namáháním a mařením času z paměti naučil, nýbrž může přednášeti po každé něco jiného, méně známého, ano i delšího. Kdo neumí náležitě čísti, ať co deklamátor nevystupuje, neb tím méně dovede, z paměti přednášeti. Já čítávám deklamovánky sedě za stolkem, a tento spůsob přednášení deklamovánek uznávám a schvaluji za nejpraktičtější.
E: lk + lp; 2002 48