Deklamovánky (1860)

Svazek 1, Josef Burgerstein

Diplomatická verze Ediční verze
Deklamovánky
Josefa Burgersteina.
Svazek I.
Ve Vídni, 1860. Tiskem a nákladem Leop. Grunda na štěpánském náměstí, Zvettelhof čísčís. 887.
[3] Předmluva.
Že jsou besedy, v kterých se zpívá, hudba provozuje a deklamuje, zábavou Čechoslovanům velmi oblíbenou, o tom svědčí zprávy, ježto se takořka denně v časopisech o nich podávají. Za příklad budiž pověděno, že se v právě uplynulém čtvrtletí jen ve Vídni asi osmero besed velmi hojně navštivených odbývalo. Dle Pražských novin počínají sobě již i vesničané v uspořádání besed libovati. Deklamovat se musí v každé besedě, neb bez deklamace není žádné rekrace. A však vzorný a plodný mistr v tomto odvětví národního básnictví, neocenitelný František Rubeš, bohužel umlkl navždy. Kromě jeho deklamovánek jich máme ovšem ještě několik, jenž jsou podařené, a však podobné plody jsou tak vzácné [5] jako bílé vrány. Toto uvažuje, vypsal před půl druhým rokem upřímný a pro dobro vlasti obětivý Pražský měšťan, pan Ferdinand Fingerhut, cenu na zdařilou deklamovánku. Sešlo se asi dvacet prací, ale žádná nevyhověla požadování pánů posuzovatelů v té míře, aby se byla mohla cena přiřknouti; nedávno vypsala též chvalně sobě počínající redakce Humoristických listů cenu na zdařilou deklamovánku. Na zřeteli tedy maje tyto okolnosti, odhodlal jsem se, vydati nejen své novější, posud netištěné deklamovánky, nýbrž i starší, tištěné, a však nyní na mnoze předělané, a mám za to, že se tím krajanům svým zavděčím. O vypsané ceny jsem se nikdy nepokoušel, aniž se o ně kdy pokoušeti hodlám. Ve vídni, dne 19. března 1860.
Josef Burgerstein.
VI[6]
V čem by měl býti zkoušen ženich, a v čem
nevěsta.
Dřív než dají praktikantu Při úřade chleba kousek: Jaké množství, a jak trpkých Musí chuďas přestát zkoušek! Jakého tu vyzvídání Od učených profesorů, Přísedících, inšpektorů, A jak se ti páni, Jenžto otázkami sužují, Z nichž se každá jinák Po rozumu kandidátů shání, – Za novější doby jmenují! Ano, též i švec a krejčí, Mají-li se mistry státi, Musejí se v šití Přísně zkoušet dáti. Zkrátka, kdo chce někdy něčím býti, Musí výkaz zkoušky míti. Jedinou snad výminkou [7] Této regule je ženění, Při kterém se nežádá Zcela žádné zkoušení. A však, ženění Jesti věc tak důležitá, Žeby předevzata měla býti Zkouška velmi svědomitá. V čem se před ženěním zkoušet přisluší, Okamžitě posluchačstvo uslyší. Ženich má být předně zkoušen, Zda-li mají uši jeho průchod ten, By šlo všecko – jestli žena bručí – Jedným uchem tam, a druhým ven. Ženich má být zkoušen, Má-li též i dosti silný sluch, Aby od břeštění malých dětí Dřív neb pozděj neohluch. Ženich má být zkoušen, Jaký as má nos, Snese-li přec ledacos; Neb že se to zřídka nepřihodí, Manželka že muže za nos vodí, Až mu oteče jak bakule, – Není žádná fábule. Ženich má být dále zkoušen, Jak to s jeho očma stojí; 8 Dovede-li totiž, Ať se žena jak chce strojí, Klepny zve a častuje, Ráděj spíspí, než pracuje, O muže se nestará, Jen když jí dost peněz dá: Dovede-li, pravím, Třeba by se mělo v něm Srdce hněvem pobouřit, Přec jen hezky trpělivě Oko nad tím zamhouřit. A však, – Že i hodných žen je dosti, Mělby ženich býti zkoušen, Má-li také pevné kosti; Totiž sílu dosti velikou, Aby mohl žínku drahou Nosit tak řka na rukou. – Že však při nynější drahotě Z pouhé lásky blaho nezkvěte, Musí býti ženich zkoušen, Zda-li má i zdravé plíce, Aby se mu nenadále Nad vydáním do měsíce K zapravení výloh všech Hrůzou nezatajil dech. – 9 Jenom ten, kdo takto zkoušen, Barvu tváře nezmění, Připuštěn buď k ženění! – V čem se ale zkoušet musí Drahocenná nevěsta, Netřeba nám pro odpověď Z podměstí jít do města. Nevěsta se musí zkoušet Předně, jakou pamět má; Neboť na paměti manželčině Hlavně, blaho spočívá. Pro příklad jen tuto maličkost: Kdyby pamět ženy za své vzala, Že o vdavkách přísahala Věrnost, lásku, poslušnost, – Již by bylo bez milosti Pro manžele po radosti Na věčnost. Hlavně poslušnost je, drazí páni, Pro ženušky úlohou, Kterou si, vzdor namahání, Dlouho pamatovat nemohou. – Nevěsta se musí zkoušet, Jaký jazyk asi má; Jestli ním krom mluvení 10 Někdy také neseká; Neboť ženská, i ta hodnější, – Ač to divná věc, – Mívá jazyk ostřejší Nežli meč. – Nevěsta se musí zkoušet, Má-li nad svým spaním dosti moci, Čekat na manžele do půl noci, Kdyby on snad, v blahu svobody, Neměl dříve přijít z hospody. – Nevěsta se musí zkoušet, Je-li přítelkyně zvířat; Nebude-li muže týrat, Kdyby on snad někdy Nahlédl hloub v sklenici, A pak s sebou domů přines Notnou opici. – Nevěsta se musí zkoušet, Je-li dosti silných boků, Aby nepodlehla tíži boudy, Vystavené ze šteifroků. – Nevěsta se musí zkoušet, – Zkoušet? – Inu, to se může; Ale k vyskoumání – – Není žádná ženská, drazí páni! 11
Český učedník ve Vídni.
Pomyslem’ si chudou českou ves, A to sice o svítání; Slouha jde, by zvonil ku klekání, Za nim kráčí omrzele pes. Pravím omrzele, Neb se chuďas nevyspal. Kocour totiž, Zahrav sobě na rytíře, Pral se s kočkou celou noc, – Kdož ví proč Nedaleko od vykýře. Že však, ráčí-li si kocour s kočkou Při měsíčku zabouřit, Není možno ani psu Oko k spánku zamhouřit, Netřeba zde dokazovat; A tak ráděj budu V malbě svého obrazu Opět dále pokračovat. [12] Patřme co se právě děje Tamhle před chalupou u Matěje? Stojí-tě tam vůz, V něm dvě klisny zapřaženy; A ač vůkol lidu k podivení, Mužů, žen i dětí: Přec jen ještě tamhle letí, Takřka celý bez ducha, S velikánským rancem Starý podruh Pšajucha; Za Pšajuchou Vondráčková, Majíc Vencu po boku, Za nimi pak Medáčková, Jakby to šlo k útoku! Vše se tlačí k vozu! Jižjiž na něj naložili Truhel skoro kopu; Na truhly pak vyhodili Žoků takřka k stropu. Na žoky se posadilo Dvanáct statných matek; Matkám v klín se umístilo – Co jich hlavní statek – Po dvém po trém dětí, A když se vše usadilo, Má se Matěj k jetí. 13 Postaví se totiž před koně, Pokřížuje bičem zem, A pak řekne známým slohem: „Hyjo stará, S Pánem Bohem!“ Před vozem a vůkol vozu Klušou muži pěšky, A že nikdo jinák nezná, Mluví všichni – pouze česky. – „Ale, kýholipak ďasa, Kamžpak táhne tato chasa?!“ Prosím, já se již to samé ptal; A však víte, co mně asi Jeden mudrc z této chasy Za odpověď dal? „Co prý se tak směšně ptám? Oni prý to sami neví kam! Do Němec prý, za Vídeň; Pálit cihly, stavět dráhy, Kácet kmeny, dělat sáhy, A až přijde bohdá žeň – Obilíčko žít. To prý je ti páni Budou rádi mít! Při tom prý se naučejí – Co až posud neumějí – 14 Také trochu němčině. Nu a Čecha, jenž prý s Němci Po německu mluví, Pracovat však česky umí, Nikdy štěstí nemine.“ – – Je to úkaz velmi znamenitý, Jak je Čechoslovan pracovitý. Zproštěn jsa ve vlasti roboty, Jde on v šírý svět, V zimě sekat led, V létě tlouci piloty! – Dalo by se ovšem mnoho O té věci vypravovat, Vidím ale právě hocha Za Matějem upalovat. Běží plačky. Ujeli mu, ubohému, Že on nemoh’ srdci svému Odepříti žádost ctnou, Jíti v trpké pro něj době Rozloučit se s matkou v hrobě, Žalovat jí bídu svou. Ubohý to kos! Utírá si z čela pot, A že je mu líto bot – Kluše bos. 15 Pravili mu sousedé, Chce-li jíti do učení, By šel s nimi do Vídně, Kde prý se mu ten neb onen Po mistrovi ohlídne. Chuďas tedy jde. A však, jakžby neměl jít, A to sice s kuráží, Když vše dobře uváží. Ve Vídni se musí dobře mít! Kde jsou sami páni, Místo chalup paláce, Kde je hrabat, knížat na potkání: Tam to bude jináče! Tam on jistě nebude Na palandě spávat, A když se té obludě Kohoutovi zlíbí, Zároveň s ním vstávat. Tam to bude jináče; Místo placek se tam budou Jísti chutné koláče! A pak dále: O necnostech fackování, Za vlasy a uši vytahání, Neslýchaného pak nadávání, 16 Jakým na vsi neustále Mistrová, co saně zlá, Učedníky poctívá, Nemají ty Vídenčanky Jistě ani zdání. Nu, a kdyby takhle Pánbůh dal Dostatečně štěstí, Aby se i z něho stal – Ve Vídni, – – Třeba někde na předměstí, – Mistr, a pak domácí: – O ty svatý Jene, Jemu to krev k hlavě žene, Že až z nosu krvácí! – – Jnu, za trošinku krve z nosu Stojí tato naděje. Jak se ubohému kosu V skutku ale poděje, Povím váženému shromáždění, Jak se přesvědčíme, bez prodlení. – Z řemesel mu známých všech, Na které měl Honzík laskominu, Vyvolil si posléz krejčovinu. Mistr jeho jesti Čech. Ovšem že jen jeden z těch, Jenž by dali pouze tehdáž 17 Pro vlasť milou kabát z těla, Kdyby si ho od nich koupit chtěla, Rozumí se, za hotové, Z ručky do ručky, Ne snad na půjčky. Jinak je muž obstojný, Trochu kmotr z mokré čtvrtě, Ale pokojný. S mistrem by to tedy šlo, Neníliž pak pravda, co? Za to je však mistrová Tak náramně zlá, A krom všeho Toho zlého – O ty jemináčku jemine – Tak urputná Němkyně, Že si Honzík nesmí ani málem O své vlasti zaklábosit. Za to je však v rejdu stálem. Musí dříví štípat, vodu nosit, Chovat dvouletého kluka, – Div mu neupadne ruka, – Kolíbati rozmazané děcko, A si nechat líbit jiná muka. A však, cožpak je to všecko V porovnání s nesnází, 18 Jak ta zbrklá ženština S Honzíkem vždy zachází! Kdyby chuďas provinil Dosti nepatrnou věc, Ju hned soptí krejčová Hůř než rozkacený švec. Ona nadává a křičíkřičí, Že jí v hrdle vrčí. Někdy ale mívá nadávání Ještě mnohem horší zvrat; Ona mlátí hocha bez ustání, Jakby byli jeho záda mlat. Dostane-li ale saně zlá Hlavu jeho do ruky, Pak mu tolik vlasů vytahá, Žeby věru postačili K zhotovení paruky. Líhat musí Honzík pod střechou, A to sice s neplechou, Jenž zná soužit velice. Míním totiž štěnice! Popřeje-li mistrová mu spát, Musí se zas s těmi prát! – Co se stravy jeho týče, Netouží již Honzík více, V případech tak smutných, 19 Po koláčích chutných; Neb on mívá tolik hladu, Žeby si dal za šest placek Milrád vytít sedm facek. – – O vy krásní, krásní snové, Které Honzík tehdáš měl, Když s tím kmotrem Matějem Do té panské Vídně jel! Ve Vídni jsou ovšem paláce, Ne však pro Honzíka stavěny, Pekou se tam ovšem koláče, Pro něho však nejsou pečeny. Jemu je již vrchol blaženosti, Zemčáků mít do sytosti. Vytřít hrnek od omáčky chlebem, Toť je pro něho již pravým nebem! Buchet ovšem dostane, Žeby jich i něco mohl prodat; Nejsou to však buchty k jídlu, Jsou to buchty do zad! – Ale aťsi! Třeba že se strašně trmácí, Nadějná dvě slova: „Mistr“ a pak „domácí,“„domácí“, Sílejí ho z nova! – 20 Po čtyrletém mučení, Je i konec učení, Honzík se stal tovaryšem. Kdo mu jindy mohl tykat, Musí mu teď voni, A to sice Johann říkat; Zkrátka, on má vyhráno. Jde-li lehnout, mívá ustláno, Ráno kávu, párek housek, O poledni masa kousek, Večír chleb a sýr a vody džbán. Ano, Honzík je teď celý pán, Neb on žije dozajista – Líp než mnohý kancelista! Dostane-li se mu blaženosti, Mistrem a pak domácím se stát, O tom hodlám vzácné společnosti, Dá-li nám Bůh zdraví, Někdy pozděj zprávu dát. 21
Bývalý kancelářský.
Nešťastný já kancelářský, Čeho jsem se nedočkal! Já řku: „Vrchním, – tím se staneš, Třeba trochu posečkal.posečkal.“ Nu a věru, já jsem si dal Po vše časy práce dosti, Přijít, jakby očaroval, Všudy pevně do milosti. Aby Kreisamt při mně stál, Držíval já pilně na lhůty; K rekrutírce však jsem vodíval Tak hranaté rekruty, Že byl každinký z nich v stavu, Rozbít slonu pěstí hlavu. Abych získal lásku direktora, Hrával jsem si na kantora; Učíval jsem totiž děti jeho, – V potu tváře mučeného, S úsměchem však, jak bych rád, – Dobře číst a pěkně psát. [22] U polesných jsem se vloudil Tím do přízně velice, Že jsem líp než každý adjunkt Dranžíroval zajíce. Důchodnímu k vůli jsem se z cela Svobodné své vůle vzdal, Ježto jsem si sestru jeho Jedenáct let namlouval. Též i panu faráři Hleděl jsem se milým stát, Neb jsem chodil každý svátek Ke mši svaté bráči hrát. Že jsem paním ruce líbal, Tak řka na potkání, Uvěří mně jistě každý Beze všeho zaklínání. Zkrátka, já byl mezi pány Osobou vždy vítanou; Ano, jednou hrál sám hrabě – Se mnou do sta sekanou! – Já řku: „Vrchním, – tím se staneš, Třeba trochu posečkal!“ Nešťastný já kanceláršký, Čeho jsem se nedočkal! – Prožluklá ty konštituce, Ty’s to pěkně vymňoukla; 23 Páni mají po muzice, Sedláky jsi nafoukla! Z rychtářů se stali purkmistrové, Z konšelů se stali radní páni. Co se ale stalo ze mne? – Věru, je to k popukání! Já, před nímž se jindy lidé S obnaženou hlavou klonili, Jakby právě v tuto dobu Ku klekání zvonili; – Já, na jehož pokynutí Vrátný žalář otvíral, Uvězniti odpůrníka, By tam strachy umíral; – Já, jenž mohl jindy velet, Kterému as koní páru Se ta velká čest má státi, Zapřaženu býti pro mne do kočáru; – Já, jenž házel o muzice, Přijda trochu do rozmaru, Za každinký sólo-tanec Muzikantům po tolaru; – Já – já jsem nyní – S naději tou čistou – V kanceláři u notáře – Bídným diurnistou! 24
Nový doktor Faust.
Přelaskaví posluchači! V mojí dnešní deklamací Předsevzal jsem sobě Vypravovat pro rekrací Jeden vzácný pád, Jak se může člověk – Umí-li jen v pravé době Notně lhát – Slavným stát. Slyšme tedy! Do jednoho města, Které můžem pro příklad Jmenovati Babíhrad, Přišel jednou, – zrozen v cizé zemi, Kde snad tolik mužských bab, Jakých u nás máme, není, – Jeden mladý pán. Podstatu měl maličkou, S kudrnatou hlaviěkouhlavičkou, Na nosejčku brejle, [25] Pod nosejčkem knírky, Ruce jako šprejle, Nohy jako sírky. – Slýcháme, že zlodějům Leccos podivného napadne; Dejme tomu, aby bylo Některému napadlo, „Že si toho křečka Pro rekrací ukradne:“ Aj toť on ho mohl chytit Třeba někde na ulici, A pak si ho strčitstrčit, Jen což děláš, pod čepici. – A však na švádu byl tento malý pán Velmi velikánský velikán. Tři sta párních mlejnů, K tomu tisíc řechtaček Z nejsilnějších draček – Za den tolik nenamele, Za den tolik nenařechtá. Jako namlel, nařechtal – Tento cizí špaček. Pravil, že je doktor, Ne však doktor, který pouze léčí, Nobrž doktor divotvorných věcí, 26 Doktor, jenž se od doktorů liší, Že i mrtvé křísí! – – Sotva byla tato pověst Po městečku roznešena, Objevila se as polovice Měšťanstva jak poděšená. „Mrtvé křísit?“ zkřikl divoce Měsťanosta sládek Pelikán, Jenž se počal báti, Žeby starý purkmistr Mohl opět z hrobu vstáti, A na titul „jemnost pán“ Prioritu bráti; – „Mrtvé křísit?“ – Aj to nejde! Okamžitě ať se rada sejde!! – Stalo se. První radní pán, pan řezník Sňupec, Jenž chtěl právě na porážku jít, Nechal vola volem být, – A šel k tajné poradě. Druhý radní pán, pan Šachtl, kupec, Který právě študoval „Kolik lotů by tři loty vážily, Kdyby z libry cukru Šest a třicet lotů nadělal,“ – 27 Nechal cukr cukrem být – A šel k tajné poradě. Třetí radní pán, pan pekař Naruby, Jehož vtipná hlava právě přemejšlela Na velikost dvougrošové žemličky, Která by tu vlastnost měla, Najednou se vejít do huby Kolozubé babičky, Nechal žemli žemlí být, – A šel k tajné poradě. Když se tito mužové S učenosti září Na radnici byli sešli, A se posadili s tváří, „Jakby každý z nich měl recept, Dukát pypátrativypátrati v grešli: Tu je měsťanosta Pelikán Takto oslovil: „Že jsem VásVás, Vy pánovépánové, V tuto hodinu Obeslati sobě dovolil, Má svou nutnou příčinu. O doktoru Faustovi, Jenž se čertu zapsat dal, Aby mohl čáry tropit, 28 Botou svítit, ledem topit, Dívky přetvořovat v babičky, A zas báby v holčičky: O tom máte jistě zprávu. A však slyšte! V Babíhradě se dnes objevil Faustův vnuk. Na pohled je pouhý kluk, Slyší prý však růsti trávu; Ano víc – Tento ďáblův strýc Křísí prý i mrtvé z hrobu. Povážíme-li, Jak to stojí v tuto dobu – Co by jsme as zkusili, Kdyby političtí copové, Vašnost radních pánů předkové, Opět vstali z hrobu? Vyhlíželo by to smutně! Radím tedy nutně, Vašnost pánové, Babíhradští radové, Nikoli se radit, Nobrž ptáka Kujebáka Předvolat, 29 Vyslechnout, A pak ohne weiters Do šatlavy vsadit. – – Za hodinu na to, co se rada Nevýslovně oslavila, Že se na radu Radním danou neradila – Stál pan doktor před soudem. Na otázku: „odkud přišel, Kde má diplom a kde pas?“ Mlčel jako sysel. Pausa! – – – První radní šeptá polo bez ducha Kolegovi do ucha, „Že ten chlapík smrdí čoudem.“ Kolega se lekne, Pošupuje židlí neustále, Aby přišel od chlapíka dále; Při tom tlačí z dešperace Svého souseda, – Nejosvícenější hlavu u soudu, – Jak se lidé tlačívají o jarmarce, Když se chtějí v dešti Schovat pod boudu. „„Jakpak?““ zavzní opět měsťanosty hlas. 30 „„Já řku, pane audiáte, slyšel? „„Ptám sese, odkud přišel, „„Kde má diplom a kde pas?““ „Kde mám diplom a kde pas?“ Usměje se doktor jaksi s podivením. „Nežádáte-li nic více, „Posloužím Vám s potěšením.potěšením.“ Tu mu začly oči svítit jak dvě svíce, Prsa se mu počly dmouti, Dmouti tak, že mohly vlnami V pobouřeném moři slouti, A on začal rozkládati Asi takto: „Pokuste se, představit mi zdrápaného, „Že mu tváře uhladím?! „Představte mi šilhavého, „Že mu oči přesadím?! „PředstatvePředstavte mi volatého, „Že mu vole zažehnám?! „Představte mi hrbatého, „Že mu hrbek vyrovnám?! „Ano,” zkřikl hrůzným hlasem, „Též i mrtvé křísím, „A kdo takto obživne – „Je mým diplomem a pasem! 31 „Nu Vy páni!? Nuže!“ – – A však pány pošla husí kůže Nad smělostí této řeči; Řezník si přál býti na porážce u vola, Kupec za pudlíkem aneb u stola, Rada pekař při své peci. – Městský dráb, jenž tuto nesnáz Slavné rady viděl, S ní pak cítil, že je na holičkách, Jakby byla sáhla V bílých rukavičkách Horumpádem do povidel: Dodal sobě kuráž, Chytil, sebrav celou svoji sílu, Křečka divotvorce v týlu Hezky blízko vedle hlavy – A odvlík’ ho do šatlavy! – – V prvním okamžiku byla Celá obec drábu povděčná. Když však pozděj rozvážila, Že tím Fausta rozdráždila – Panoval ve městě tak náramný strach, Že nebylo ani slyšet Ku klekání zvonit Pro saminké ó a ach! 32 Příští den obdržel Faustík psaní Následujícího obsahu: „Velkomocný slavný Pane! „Ať si celý hřbitov z mrtvých vstane, „Pro Bůh, jen ne moje první paní! „Že Vás darmo nežádám, Dvě stě zlatých přikládám!“ Faustík sotva stovky shráb’, Přišel dráb, Předkládaje druhé psaní Velmi krásně psané, Které takto znělo: „Divotvorný Pane! „Aby se Vám nezachtělo „Zkřísit meho strýce, „Po němžto jsem statek zdědil, „Mlýn, a jiných věcí více – „Za dobré já uznávám, „Dát Vám 100 dukátův honoráru, „Které tuto přikládám.“ – Faustík sotva 100 dukátův shráb’, Již mu dráb Opět psaní podává, Které takto zní: „Muži přeslavný! 33 „Dvacet let jsem pomocníkem „Na té zdejší škole, „Od starosti mám již pleš, „Od mluvení vole. „Právě dnes „Stal se kantor nebožtíkem! „Ať si celý hřbitov z mrtvých vstane, – „Jen ne kantor, milý, drahý Pane! „Honoráru dám co mám, „Pikslu totiž stříbrnou, „Po dědkovi zděděnou, „Kterou s psaním posílám!“ Takhle to šlo celý den! Lidé, jenž při pohřbu plakali, Nyní strachy stonali, By se nebožtíci Nedostali z hrobu ven. Ano – Třetí den se pobouřilo Město proti radě tak velice, Žeby bylo nadělalo Z purkmistra a radních jitrnice. Tu se rada opět sešla, A sic v pleno 34 Od purkmistra ke drábu – Vésti v této bouři vesla Úředního korábu! Radili se sem a tam, A však větším namaháním Než kdy jindy – Jak se dostat z bryndy? Fácit toho byl – Že dal slavný magistrát Doktorovi Faustíkovi Dobrovolně atestát, Který takto zněl: „My purkmistr Babíhradský „V jméně celé rady „Tímto listem vyznáváme, „Kde je toho třeba, všady, „Že pan doktor Faustík „V našem městě „Mrtvých zkřísil dvě stě, „Mimo to pak hrbatým „Záda vyrovnal, „Nosatým „Kusy nosů odebral, „Plešatým „Nové zasel vlasy, „A se po vše časy 35 „Tak lojálně choval, „Že nám tohle vysvědčení „Samým dělá potěšení.“ – – Když se tento atestát Doktorovi slavně odevzdal, On pak na pokornou prosbu „By se z města odebral.“ Slíbil učiniti prosbě zadost: Tu nastala v Babíhradě Tak náramná radosť, Tolik radovánek, Jakby byl ten Babíhrad Mladý dostal Babíhrádek. Přinesly se prápory, Mašle, věnce, fábory; Ulicemi, kudy měl Slavný doktor jíti, Bylo lidí jako včel, Jenž sypali kvítí. „Hurá, hollá, sláva mu!“ Tak to znělo z tisíc hub, A fanfáry zazněly Ze dvacíti trub! – – Již si kráčí slavný doktor Za městečkem po silnici, 36 Div že smíchem nepukne; Tu mu někdo na čepici Nenadále zaťukne. Doktůrek se ohlídne – Lekne se – Zbledne jako stěna – Třese se – A je tichý jako pěna. – „Mám tě, safientská duše?“ Ozve se tu přísný hlas! Než však stačil Faustíkovi K odpovědi čas, Strčil si ho četník – Do kartuše! – Co se stalo víc – O tom nevím nic! 37
Gratulace – švingulace!
K svátkům a o novém roce Přicházívá lid, Aby projevil svůj přehluboce Uschovaný cit, Který prý nám přeje Zdraví neustále, Štěstí, a tak dále. Někdo se těm věcem směje, Jiný na to kleje, Já však rozumem svým zdravým Jednoduše pravím, Že jsou gratulace – Pouhé švingulace. Jestli někdo brebentí: „Přeji stálé zdraví,“ Toho se jen zeptejme, Co by sobě počli študenti, Když by doktorovo vysvědčení V době zkoušek 38 Študentovi platit nemělo, Že ho k. p. zapálení Buďto jater aneb sleziny, Bolest v kraji ledviny, Aneb jiné zmalátnění, Od učení Nemilostně zdrželo? – Nu a dívky? kdyby vědělyvěděly, Že je zdraví stálé: Ty by hleděly, – Spolehajíce se na plíce, – Zůstat v bále Třeba celé měsíce. – A což piják? Kdyby nepad do nemoci, On by chlestal vedne vnoci, Třeba se i vesta z těla Hospodskému prodat měla. Mějme přesvědčenípřesvědčení, Že je zdraví stálé, Obžerství že neškodí, Chlest že nemate, že lahodí, – Kdož nás pozve k posvícení, Táži se já dále?! – Kdyby bylo zdraví stálé, Tedy nikdo neumřel, 39 Kdož by chtěl být praktikantem, Kdežto není praktikant Z cela nic jiného, Nežli špekulant Na smrt svého Spoluúředníka placeného. – – Přeje-li nám někdo štěstí, – Ten zas bacil o zeď pěstí! Kdo nám mnoho štěstí přeje, Ten je pošetilci podobný, Který mouřenína meje. Štěstí, – jaký nerozum! Dítě padne s lavice, Ubožátka pravice Jesti v půli. Matka pláče, běduje, Doktor přijde, ruku sfáčuje, A že matka stále běduje, Tu jí doktor brzké uzdravení Ubožátka slibuje, Těšíc, jaké prý to štěstí bylo, Že se děcko nezabilo! – Kdožby nechtěl raděj držet Pětkrát do zád pěstí, 40 Nežlí míti jednou Takovéhle štěstí? – – Mladý pán, co Apol spanilý, Vzácných statkův dědic jediný, Módy vzor, a dívek milenec, Zrakem bystrým nad orlice, – Dostal, eihle! neštovice: Ztratí krásu, ztratí růměnec. Jakého tu, drazí páni, Opět slyšet naříkání! Spomínaje si na staré časy, Trhá sobě jinoch z hlavy vlasy, Tluče v čelo pěstí, Soptí jako zvíře dravé; Doktor ale praví: „Oči máte zdravé, Jaké štěstí?!“ – Ano, ano, tomu štěstí dalo, Že mu za tak krátký čas, Jak když klobe vrabec klas, Krásu tváře vyklobalo! – – Ale, – bude se snad někdo ptáti, – Cožpak tedy máme přáti, Jestli, jak se praví, Štěstí ne a stálé zdraví? 41 Kdybych já byl sedlákem, Přál bych si snad mnoho sklidit; Kdybych já byl židákem, Přál bych si snad lidi šidit; Kdybych já byl hudebníkem, Přál bych si snad mnoho bálů; Kdybych já byl karbaníkem, Přál bych si snad es a králů; Kdybych já byl holičem, Přál bych si snad mnoho žertu; Kdybych však byl lupičem, Přál bych dráby k čertu! – Tu to tedy máme, drazí páni, Kam by vedlo srdce přání! Gratulace – Nejsou nic než švingulace! 42
Něco o pravdě.
Že já hodlám deklamovat, Nerač v této vzácné společnosti Nikdo považovat Za výsledek nadutosti. Přednášeti deklamaci Není příliš těžká věc. Vésti v společnosti moudrou řeč, To jsou těžké věci. Časopisové nám denně svědčí, Jaký bývá sem a tamo po Čechách Slyšet výbor krásných deklamací, A jak opět sem a tamo o Če háchČechách Slyšet k podivení hloupých řečí. Moudré slovo promluvit Jesti tak přetěžká věc, Žeby mnohý radní pán, Když má držet v radě řeč, Proč by to neb ono navrhoval, Raděj’ třikrát po sobě O bavorském pivě deklamoval. [43] Budu tedy deklamovat, A to sice o pravdě. Kdo však pravdu slyšet nechce, Tomu poradíme lehce! Ať se zeptá hospodského, Mnoho-li do piva vody lívá, Aneb mistra pekařského, Oč on menší housky mívá. Ať vyzvídá na pytláku, Kam svou brokovnici uklidil, Aneb dále na židáku, Koho jakživ ošidil? – Já mu za to ručím tělem duší, Že snad od všech těchto pánů Ani za mák pravdy neuslyší! Pravda, milí drazí páni, Jesti slovo sice malé, Význam toho slova ale Jesti rozsáhlosti neslýchané. – „Budeš-li pak pravdu mluvit?“ Slýcháváme otce hřmíti, Bojí-li se dítě Pravdomluvným býti. – Proč se děcko pravdu mluvit bojí? Proto, – jak to páni víte, – 44 Že po pravdy vyznání Následuje výprask k pokání! Chce-li soudce pravdu slyšet, Bývá, jak se ví, Inkvisita někdy strašně mořen, A když posléz pravdy kořen Bez okolků objeví, Soudci popřál pravdu slyšet: Potom musí chuďas viset! – Takovéto nadělení Pro pouhynkou pravdu, To je krásné vyražení! – A však hleďme dále! Jesti noc. Na vysoké věži sedí Jakýsi to pán, Který stále ku hvězdičkám hledí, A pak tiše Brzo měří, brzo píše. Jaký je as jeho plán? Proč již tolik nocí Na té věži sedí, A tak mermomocí Ku hvězdičkám hledí? Ontě skoumá opětnými příklady 45 Pravdy věčné základy. Jestli se mu poštěstilo, Že se ním jen za mák velikosti Neznámé až posud pravdivosti Světu objevilo: Pak se počnou hýbat slávy zvonce, Že nebývá hluku ani konce. – Já jsem sobě kolikráte V duchu pomyslil, Co by se as dělo, Kdyby nenadále Člověčenstvo neustále Pravdu mluvit chtělo? Byla by toto, drazí pánipáni, Komedie k popukání! Dejme tomu, aby chtěl Někdo od doktora vědět, Jakou asi medicinu Tento jeho nebožtíku synu Předepsati měl? Aneb kdyby otec vědět chtěl, Proč syn študent tolik dvojek měl?! Přiznati se klusemklusem, Že je asinusem, – Safienská rekrace, To by byly špatné vakace. 46 A což kdyby se Někdo zeptal myslivce, Kolik zajíců a koroptví Jižjiž zbouchla jeho ručnice, S kterými za syny študenty V Praze dělal presenty? Aneb dále, kdyby chtěla Paní vědetvědět od kuchařky, Jakých pšouresů již měla Při koupěji na trhu? Aneb kdyby učedník měl říci, Co si myslí asi, Když mu paní mistrová Načechrává vlasy, A pan mistr mu jak z roboty Navlečené práší kalhoty?! Míti hlavu v mraveništi Aneb v horké peci – To jsou kruté věci; Státi ale na bojištibojišti, Kde by každý ozbrojen byl mečem Nelíčené pravdy: To by náleželo K nejkrutějším věcem! Pročež o té pravdě dosti! Tázati se vzácné společnosti 47 Jak jsem se as zachoval? To bych tomu pěkně dal! Pravda bývá hořký host, Jen již tedy o ní dost! K povšímnutí P. T. pánům deklamátorům.
Má-li se účelu deklamovánek dojíti, není na tom dosti, aby byly zdařile psány, to jest, aby v nich byla jistá myšlénka vtipně, důsledně a slohem prostonárodním provedená, ony musejí býti též dobře předneseny. Byl jsem toho vícekrát svědkem, že zůstaly nejpodařenější deklamovánky vinou toho, kdo je přednášel, bez účinku na obecenstvo, kdežto se i méně vtipnévtipné, ale dobře přednesené deklamovánky velmi líbily. Páni deklamátorové mají obyčejně za to, že se deklamovánky mají přednášeti z paměti, s hojnými posunky, a co možná šprýmovně. Toto mínění jest však mylné a věci samé z mnoha příčin škodné. Jen zřídka se podaří, aby deklamátor, jenž z paměti řednášípřednáší, alespoň jednou trochu neuvázl. A však i sebe kratší uváznutí budí v posluchačích cit nepříjemný, tak že se někdy samým strachem, aby pan přednášeč z cela neuvázl, k pravé veselosti více nezotaví. A jak nevkusná bývají při přednáškách z paměti ta gesta; jak nemotorné to všeliké pošoupávání a stavění noh! Moje mínění tedy jest, aby se deklamovánky jedině četly. Ne rukama, ne nohama, nýbrž přiměřeným užíváním hlasu jest možno docíliti žádoucího účinku. Kdo umí dobře čísti, není vázán na jednu neb na dvě deklamovánky, které se zbytečným namáháním a mařením času z paměti naučil, nýbrž může přednášeti po každé něco jiného, méně známého, ano i delšího. Kdo neumí náležitě čísti, ať co deklamátor nevystupuje, neb tím méně dovede, z paměti přednášeti. Já čítávám deklamovánky sedě za stolkem, a tento spůsob přednášení deklamovánek uznávám a schvaluji za nejpraktičtější.
E: lk + lp; 2002 48
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grund, Leopold
(Tiskem a nákladem Leop. Grunda na štěpánském náměstí, Zvettelhof čís. 887.)

Místo: Vídeň

Vydání: [1.]

Počet stran: 48