Český učedník ve Vídni.

Josef Burgerstein

Český učedník ve Vídni.
Pomyslem’ si chudou českou ves, A to sice o svítání; Slouha jde, by zvonil ku klekání, Za nim kráčí omrzele pes. Pravím omrzele, Neb se chuďas nevyspal. Kocour totiž, Zahrav sobě na rytíře, Pral se s kočkou celou noc, – Kdož ví proč Nedaleko od vykýře. Že však, ráčí-li si kocour s kočkou Při měsíčku zabouřit, Není možno ani psu Oko k spánku zamhouřit, Netřeba zde dokazovat; A tak ráděj budu V malbě svého obrazu Opět dále pokračovat. [12] Patřme co se právě děje Tamhle před chalupou u Matěje? Stojí-tě tam vůz, V něm dvě klisny zapřaženy; A ač vůkol lidu k podivení, Mužů, žen i dětí: Přec jen ještě tamhle letí, Takřka celý bez ducha, S velikánským rancem Starý podruh Pšajucha; Za Pšajuchou Vondráčková, Majíc Vencu po boku, Za nimi pak Medáčková, Jakby to šlo k útoku! Vše se tlačí k vozu! Jižjiž na něj naložili Truhel skoro kopu; Na truhly pak vyhodili Žoků takřka k stropu. Na žoky se posadilo Dvanáct statných matek; Matkám v klín se umístilo – Co jich hlavní statek – Po dvém po trém dětí, A když se vše usadilo, Má se Matěj k jetí. 13 Postaví se totiž před koně, Pokřížuje bičem zem, A pak řekne známým slohem: „Hyjo stará, S Pánem Bohem!“ Před vozem a vůkol vozu Klušou muži pěšky, A že nikdo jinák nezná, Mluví všichni – pouze česky. – „Ale, kýholipak ďasa, Kamžpak táhne tato chasa?!“ Prosím, já se již to samé ptal; A však víte, co mně asi Jeden mudrc z této chasy Za odpověď dal? „Co prý se tak směšně ptám? Oni prý to sami neví kam! Do Němec prý, za Vídeň; Pálit cihly, stavět dráhy, Kácet kmeny, dělat sáhy, A až přijde bohdá žeň – Obilíčko žít. To prý je ti páni Budou rádi mít! Při tom prý se naučejí – Co až posud neumějí – 14 Také trochu němčině. Nu a Čecha, jenž prý s Němci Po německu mluví, Pracovat však česky umí, Nikdy štěstí nemine.“ – – Je to úkaz velmi znamenitý, Jak je Čechoslovan pracovitý. Zproštěn jsa ve vlasti roboty, Jde on v šírý svět, V zimě sekat led, V létě tlouci piloty! – Dalo by se ovšem mnoho O té věci vypravovat, Vidím ale právě hocha Za Matějem upalovat. Běží plačky. Ujeli mu, ubohému, Že on nemoh’ srdci svému Odepříti žádost ctnou, Jíti v trpké pro něj době Rozloučit se s matkou v hrobě, Žalovat jí bídu svou. Ubohý to kos! Utírá si z čela pot, A že je mu líto bot – Kluše bos. 15 Pravili mu sousedé, Chce-li jíti do učení, By šel s nimi do Vídně, Kde prý se mu ten neb onen Po mistrovi ohlídne. Chuďas tedy jde. A však, jakžby neměl jít, A to sice s kuráží, Když vše dobře uváží. Ve Vídni se musí dobře mít! Kde jsou sami páni, Místo chalup paláce, Kde je hrabat, knížat na potkání: Tam to bude jináče! Tam on jistě nebude Na palandě spávat, A když se té obludě Kohoutovi zlíbí, Zároveň s ním vstávat. Tam to bude jináče; Místo placek se tam budou Jísti chutné koláče! A pak dále: O necnostech fackování, Za vlasy a uši vytahání, Neslýchaného pak nadávání, 16 Jakým na vsi neustále Mistrová, co saně zlá, Učedníky poctívá, Nemají ty Vídenčanky Jistě ani zdání. Nu, a kdyby takhle Pánbůh dal Dostatečně štěstí, Aby se i z něho stal – Ve Vídni, – – Třeba někde na předměstí, – Mistr, a pak domácí: – O ty svatý Jene, Jemu to krev k hlavě žene, Že až z nosu krvácí! – – Jnu, za trošinku krve z nosu Stojí tato naděje. Jak se ubohému kosu V skutku ale poděje, Povím váženému shromáždění, Jak se přesvědčíme, bez prodlení. – Z řemesel mu známých všech, Na které měl Honzík laskominu, Vyvolil si posléz krejčovinu. Mistr jeho jesti Čech. Ovšem že jen jeden z těch, Jenž by dali pouze tehdáž 17 Pro vlasť milou kabát z těla, Kdyby si ho od nich koupit chtěla, Rozumí se, za hotové, Z ručky do ručky, Ne snad na půjčky. Jinak je muž obstojný, Trochu kmotr z mokré čtvrtě, Ale pokojný. S mistrem by to tedy šlo, Neníliž pak pravda, co? Za to je však mistrová Tak náramně zlá, A krom všeho Toho zlého – O ty jemináčku jemine – Tak urputná Němkyně, Že si Honzík nesmí ani málem O své vlasti zaklábosit. Za to je však v rejdu stálem. Musí dříví štípat, vodu nosit, Chovat dvouletého kluka, – Div mu neupadne ruka, – Kolíbati rozmazané děcko, A si nechat líbit jiná muka. A však, cožpak je to všecko V porovnání s nesnází, 18 Jak ta zbrklá ženština S Honzíkem vždy zachází! Kdyby chuďas provinil Dosti nepatrnou věc, Ju hned soptí krejčová Hůř než rozkacený švec. Ona nadává a křičíkřičí, Že jí v hrdle vrčí. Někdy ale mívá nadávání Ještě mnohem horší zvrat; Ona mlátí hocha bez ustání, Jakby byli jeho záda mlat. Dostane-li ale saně zlá Hlavu jeho do ruky, Pak mu tolik vlasů vytahá, Žeby věru postačili K zhotovení paruky. Líhat musí Honzík pod střechou, A to sice s neplechou, Jenž zná soužit velice. Míním totiž štěnice! Popřeje-li mistrová mu spát, Musí se zas s těmi prát! – Co se stravy jeho týče, Netouží již Honzík více, V případech tak smutných, 19 Po koláčích chutných; Neb on mívá tolik hladu, Žeby si dal za šest placek Milrád vytít sedm facek. – – O vy krásní, krásní snové, Které Honzík tehdáš měl, Když s tím kmotrem Matějem Do té panské Vídně jel! Ve Vídni jsou ovšem paláce, Ne však pro Honzíka stavěny, Pekou se tam ovšem koláče, Pro něho však nejsou pečeny. Jemu je již vrchol blaženosti, Zemčáků mít do sytosti. Vytřít hrnek od omáčky chlebem, Toť je pro něho již pravým nebem! Buchet ovšem dostane, Žeby jich i něco mohl prodat; Nejsou to však buchty k jídlu, Jsou to buchty do zad! – Ale aťsi! Třeba že se strašně trmácí, Nadějná dvě slova: „Mistr“ a pak „domácí,“„domácí“, Sílejí ho z nova! – 20 Po čtyrletém mučení, Je i konec učení, Honzík se stal tovaryšem. Kdo mu jindy mohl tykat, Musí mu teď voni, A to sice Johann říkat; Zkrátka, on má vyhráno. Jde-li lehnout, mívá ustláno, Ráno kávu, párek housek, O poledni masa kousek, Večír chleb a sýr a vody džbán. Ano, Honzík je teď celý pán, Neb on žije dozajista – Líp než mnohý kancelista! Dostane-li se mu blaženosti, Mistrem a pak domácím se stát, O tom hodlám vzácné společnosti, Dá-li nám Bůh zdraví, Někdy pozděj zprávu dát. 21
Básně v knize Deklamovánky:
  1. V čem by měl býti zkoušen ženich, a v čem nevěsta.
  2. Český učedník ve Vídni.
  3. Bývalý kancelářský.
  4. Nový doktor Faust.
  5. Gratulace – švingulace!
  6. Něco o pravdě.