VE SVITU LEPŠÍ DOBY.
Své vlastní krvi, sobě a svým dětem
to přísahejme na Tvou starou slávu,
ó přísahejme při Tvém zlatohávu,
jenž krvavým tak mnohým protkán květem;
a při Tvé koruně, jíž v zlatě věčném
jak perly ztuhly slzy dávných stesků,
i při Tvém meči, kdys tak rázně sečném,
a při tom blanickém v něm spícím blesku;
ó přísahejme, Vlasti! duchem junným
Ti pod junáctva šumným praporem,
s tím rozohněným srdcem, s okem slunným:
Již nezahyneš hořkým úmorem!
Vzduch vane mohutně jak silou mládí,
jak velký slib v něm hlučí mužný zpěv!
Hoj slibme si, že marně záští řádí
a marně hrozí nepřátel Ti řev.
Dech nové doby ovlál naše hlavy,
a hrdosť česká, hrdosť synovská,
135
jak divem svoje z mrtvých vstání slaví,
by hájila Tvá práva královská!
Strach, upír, jenž se naší krví pásl,
je s našich prsou pádně sražen v prach;
chceť vrahy tvými třást, kdo sám se třásl,
a mužní, byv jak stařec cháb i plach.
Jak s nebe znamení když dáno zřejmé,
tak sletěla k nám nové síly zvěsť!
Hle dráhu smělou! Na ní vytrvejme,
neb cíl jest právo, vítězství a česť!
Svou přísahou, ó Vlasti! ohraďme Tě,
ať velké srdce Tvé ji uslyší:
buď sláva Tvá nám jedinou v tom světě,
buď výsosť Tvá nám v světě nejvyšší!
136