OZVĚNA.
I mrtvé skály ozvěnami znějí,
když polnicemi svými zařve bouře;
z nich ryčí ozvěny, když z bitev kouře
den soudný hřímá pozemskými ději.
Když skály, jakž by živé lidské nitro
tím nehřmělo, čím kroky věků duní,
když budoucnost jak v temném novoluní
co hádanka se bouřně rodí v jitro?
A jest-li každá duše ozvěn plna,
jakž neznělo by srdce básníkovo?
On hledá pravý soud a pravé slovo,
ctným bojům žehnaje a vražským klna –
On všecky rány, všecky strázně cítě,
v slz lidských moři s vichrem lidských vzdechů,
všem hledá spásné kouzlo pro útěchu,
a přec jen s nimi pláče jako dítě.
Ač pěvec ohlas zákonů a tajů,
jež vládnou světem, chce svou písní hlásat,
jen s lidem svým přec umí lkát a jásat
a prožívat s ním osud rodných krajů.
On s námi plesá, věří, doufá, baží,
den vítězný když rozpial duhu štěstí!
Ač mní, že vidí hloub a dál, že věstí –
jest nadšen tím jen, co nás všecky blaží...
5
A proto píseň ozvěn ze strun roní,
že pro svůj lid jen žije a jen dýše,
že srdce jeho jako plná číše
vždy v pozdrav o národa pohár zvoní.
Však ozvěna jest povždy mdlejších tónů
než hlahol mohutný, v němž původ její,
a píseň nedostačí světoději,
v nějž vyzněl chorál smrti milionů.
Jen krátkým dozněním se ohlas vděčí
svým původům – chvil vážných zpěvák mělký;
a než se ozve pravý pěvec velký,
kéž velkou dobu stihne příští větší!