Kéž do srdce nebeský mladosti jas
lze vrátit, když tesknotou buší!
Ó, moci jak dítě se modliti zas
tou nevinnou, věřící duší!
S tou vírou, vzlet modlitby nad světy hvězd
že pronikne nesmírnou tiší,
a tajemný Věčný, jenž soucitem jest,
rtů dětinných šepot že slyší.
Ten nejbolestnější bych vyslala kvil,
jenž zazněl kdy do nadesvětí,
sten z hloubi, jak z nejtěžších země té chvil,
vzlyk pro vás, nám zcizené děti!
Co vlast vašim duším kdy schránila v dar,
svým dědičkám pramáti česká,
vše nepřítel násilí ubíjí v zmar –
a zlovůle s chechtotem tleská.
Čest otců, mír matek i mladosti vzruch,
jenž v pamětech svatých má zřídla,
to dere z Vás cizáctva barbarský duch,
jak motýlům trhal by křídla.
Krev rodnou Vám loupí, chléb duší i těl!
Jak nezoufat nad Vaší trýzní?
V něm záštím cit lidskosti zledovatěl, –
v nás po spravedlnosti žízní!
A slábo-li matčino náručí jest
dnes k obraně dětí tak mnoha,
lze hledat jen věřícím, vzhůru jen cest
tam k rozsudku velkého Boha.
I chtěla bych čelem se skloniti v prach
a modlit se z hlubiny hoře:
„Chraň, Otče, své děti, jež obmyká vrah,
ó, zachraň je z cizáctva moře!
Řeč od úst jim bere, klíč zlatý to všech
nám nejdražších pro duši statků;
dny mládí jim ztemňuje, rdousí jim dech,
an před dětmi hanobí matku...“
Ó, výkřikem chtěl by se ozvat můj žal
a k nebi nést žalobu dítka;
leč jestli kdy vzdech můj tam orodoval,
z mé modlitby vyzněla výtka.
Ta vyčítá Bohu – a přece zas bol
jej volá... My lidé jsme tací! –
V tom jest mi, prst jasný že pohrozil v dol
a nebe že výtku mi vrací:
„Kdo nebesa viní? Ty, země? Tvůj děj
jest dílem tvých vlastních jen synů.
Tam žaluj, tam suď, a kde křivda, tam dej
slz méně, víc vůle a činů!“