Vy nesmrtelní mrtví, spíte-li?
Zda s vámi dunivě se nechví z dálky
ta zem, již zuřivými výstřely
chce s dráhy srazit v chaos démon války?
Vy šťastní spáči, již tak hluboce
jste skryti v hluchém oceáně klidu,
nechť pod ním peklo drze řehoce,
vám není hrůz těch slechu ani vidu? –
Kde jsem? – Kol hřbitov, jarní květnice,
však nové holé pahrbky se množí;
toť lakotného zmaru skvostnice,
a smrt co den zas nový lup tam složí.
Dál v koutech rovy v staré buřeni
čím zapomenutější, tím víc bují –
snad tím, že dávno jejich zeleni
již horké slzy stop svých nevpalují.
Hle, andělé, jichž počernalá běl
vzhled zkamenělin pravěkých jim dává;
tříšť údů v prach se drobí s božských těl
a zlomky pochodní v něm zasypává.
Dech podvečera čechrá kštice trav,
křů věncoví mdle kolébá své květy
a motýl smutník, sytý medných šťav,
chce v temnu ztracen zaspávat své lety;
sám černý, černé urně na pokraj
jak zdoba sedá, harmonická v slohu.
Spí ptáci, hrá jen větřík na šalmaj
a dál se vzdouvá v ohlas lesních rohů.
Krev červánků jak z nesečtěných ran
kol stříká po žule a po mramoru,
a břízy kol, jež houpá šumný van,
jak ověnčené, bílé kostry v sboru
se objímají v tanci mystickém, –
snad slaví tryznu nad tichými hrobci
těch, kdo zde dřímou v klidu nadlidském...
Ó, mrtví! Šťastní spáči! Šťastní sobci!
Ať světská blaženost kdys nejvyšší,
ať žal byl úděl váš, ať mocní, skrovní,
ať zlí či dobří: zde v tom zátiší,
všech útrap nevědomém, jste si rovni –
a rovni božstvům cize vzdáleným,
kdys pohrdavším strastmi lidské změti!
V noc mythů k nim – ni k vám, zde pohřbeným,
v zem nedonikne lkání jejích dětí.
Jak volno vám! Jak sladko bylo by
k vám klesnout v niveč, zmizet v tiši spásy
pryč s tváře země v její útroby,
kam hrůzy žití již se nepřihlásí;
pryč tak se skoulet v bezdny ohromnost
jak hrouda, bez paměti, bez potuchy,
jak horkým zakletím je přítomnost;
jen stín být mezi stíny, vidmy, duchy! –
Tak reptám s měkce bolnou závistí,
zříc, jak se v šeru bělá hrobní deska,
jíž nesmrtelný prach je kořistí:
tam spí svůj spánek světlá duše česká –
i zdá se mi, že nad kamenem vstal
stín vznešený, zjev heroicky ženský,
jas na čele a v oku žhoucí pal;
prst bílý zvedl v pokyn veličenský
i pohrozil! Šept jeho, pouhý dech,
mi zavál k duši slovem přísně vážným:
„Jak? Uprchnout bys chtěla jako zběh?
Či není život svatým ohněm strážným?
Jak pirát chceš svou kořist vylodit
kdes v mlžném skrytu na pobřeží klidu?
Chceš od zhýčkaných rtů svých odhodit
ten kalich utrpení svého lidu?
Ty odpíráš mu s beder snímat kříž
i podepřít jej cestou nad propastí?
s ním jedno být, i když jej láme tíž?
Chceš jenom v štěstí milkovat se s vlastí?
Pryč od hrobů! Zpět v bouřný světa děj!
Tam k svým – až do posledních dechů hrudi!
Jeť život skvost; mně vzat je návrat v něj;
ať vzkaz můj ve vás k žití sílu budí!“ –
A v tmu se rozplynulo zjevení...
Mne závrať vytržení k zemi smetla,
kde z prachu mrtvých, z hloubi mlčení
jsem slyšela Tvé srdce bít, ó, Světlá!