Když do jiskřivé noci zahledím se v nebe,
tu nelze, nelze, abych nevzpomněla Tebe!
V těch dálích záhadných tam za hvězdami,
jichž bezdny žádný prorok nepochopí
a z nichž si blouznivec jen básní klamy,
tam stíhám Tvojí mysli vzletné stopy.
Tam proniknout jsi prahla, do temnot a září,
tam křídla duše pialas v samotě a stáří,
tam zkumu nejtěžšímu vytklas cíle:
zkad bytost prýští, kam se v kruhu vrací
duch, hmota, smrt i život, věk i chvíle!
To zvídat bylo poslední Tvou prací.
Ó, kdyby ševelem kdys hudba sfér jen dechla,
Ty z nesmírnosti hluché bys ji povyslechla!
Taj záhrobí – byť bylo uzamčeno
Ti mlunně smrtnou, ocelovou branou
a klíčem blesk byl: Promethejská ženo,
jej zvedla bys, byť padlas božskou ranou.
Již pro Tebe tak vábné zásvětí Tě jímá.
Bdí na vždy duše Tvoje? Nebo na vždy dřímá?
Co hádankami v žití mučilo Tě,
zda zříš to nyní v nadzemskosti jasné?
Víš nyní vše – či nic? Či ve mrákotě
i to, co bylo snem, zda v niveč hasne?
Smrt mlčí, žárlivě vždy odpírat nám bude
svou odvěť, o níž duch náš pohádky si hude
jak dítě žvatlající cosi ze sna;
však útočné Tvé myslitelství přímé
tmám chtělo vyrvat tajemství ta děsná,
řkouc: Musíme je zvědět! My je zvíme!
Ó, nad kamenem hrobním slavně mlčelivým
bych marně se Tě ptala; nesmíš zradit živým,
co vykoupeno smrtí! V těch ať tajích
jest cíl a vzruch, či prázdeň strašidelná,
jen to vím jistě: v smrtelníků krajích,
zde v zemi rodné, zde žes nesmrtelna!
Zde v české půdě měla kořen svůj i žhavá
ta chtivost poznání, jíž hárala Tvá hlava
i srdce Tvé, v němž děděn po pradědech
pud krve mocně sálal v ducha zápal
i pátral po věčného světla sledech,
vždy lačen, aby pravdu Boží chápal.
Však kdyby zavřené své ruce podal obě
Ti Bůh a děl: „Zvol jednu, otevru ji tobě;
mám v pravici zvěst věčných všehomíra tajů
a v levici zjev příštích dob tvých českých krajů!“
Ó, Světlá! Zřím, jak dlaň Tvá k levici mu sahá,
neb ve všem jsoucnu nad vše vlast Tvá je Ti drahá.