VĚNOVÁNÍ.
V té době skepse, plné matných vírů,
v nichž tone vše i zapírá svůj sled,
jest divem nalézt břeh, svůj pevný svět,
a štěstím zachovat si v něco víru,
co není přeludem. Ten div, to štěstí
jsme našli oba. Nechť se zmítají
kol odpory a chaotické zvěsti:
vždy přece nejvýš hvězdy svítají
ty věčné, čisté v zářivé své dáli,
ty dávné, nejsvětější naše ideály!
Nám, příteli – a s hrdostí i vděkem
svým hvězdám žehnám za přátelství také –
nám přáno jíti kolotavým věkem
vždy přímo, míjet cesty křivolaké
a s vírou v prostou pravdu v před se bráti.
3
Čím životu lze pravou cenu dáti,
nám bylo spolno na nadšené pouti
tím krajem rodným k velké, zjevné metě
nám svrchované nade všecko v světě.
Smí tedy dlaň se k družné dlani pnouti
v ni tisknouc natrhaný cestou vínek
dum příbuzných a spolných rozpomínek.
[4]