Rozpomínky (1896)

Básně, Eliška Krásnohorská

Diplomatická verze Ediční verze
ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ
ROZPOMÍNKY
BÁSNĚ
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ 1896
[III] NÁRODOVCI A SPISOVATELI VÁCSLAVU VLČKOVI S DÁVNÝM VŘELÝM PŘÁTELSTVÍM VĚNUJE TYTO VERŠE AUTORKA.
[1]
VĚNOVÁNÍ.
V té době skepse, plné matných vírů, v nichž tone vše i zapírá svůj sled, jest divem nalézt břeh, svůj pevný svět, a štěstím zachovat si v něco víru, co není přeludem. Ten div, to štěstí jsme našli oba. Nechť se zmítají kol odpory a chaotické zvěsti: vždy přece nejvýš hvězdy svítají ty věčné, čisté v zářivé své dáli, ty dávné, nejsvětější naše ideály! Nám, příteli – a s hrdostí i vděkem svým hvězdám žehnám za přátelství také – nám přáno jíti kolotavým věkem vždy přímo, míjet cesty křivolaké a s vírou v prostou pravdu v před se bráti. 3 Čím životu lze pravou cenu dáti, nám bylo spolno na nadšené pouti tím krajem rodným k velké, zjevné metě nám svrchované nade všecko v světě. Smí tedy dlaň se k družné dlani pnouti v ni tisknouc natrhaný cestou vínek dum příbuzných a spolných rozpomínek. [4]
PRAHA ZLATOVLASÁ.
K úsvitu nebe se otvírá, svůj nejsladší vznítilo jas; Praha, ta kněžka, se probouzí a rozvíjí zlatý svůj vlas. Spouští jej, veletok paprsků, jak řeku to plynoucích hvězd, spouští svou spanilou Vltavu kol tváře své královna měst. Setřásá kadeří prsténce i hedbávný hladí jich proud, zvlněný, hravý ten zářný vlas si vyplétá z vrkoče pout. Jiskřivé jehlice vpíná veň, v nichž démantů duhový vznět, ostrovů kytice zelené a červánků nachový květ. [5] Bělostné řásní naň závoje, a vánek-li hrou se jich tkne, čelenka z ohnivých krůpějí – jak z granátů českých – je spne. Krásnými lokty div obemkne val kadeří, zlatých těch clon, svazujíc lepý a bujarý jej mosty co klénoty spon. Splývá jí v lesku jak slavozář, jak nádherný perutí jas, knížecí řízy jak majestát, jak zlatohlav trůnu ten vlas. Spadá jí s věštího temene v plec královskou, v ramene hráz, vlní se na ňadrech mateřských, kol hrdinných beder jí v pás. Spadá jí ku vdovím kolenům, až k patám i do jejich stop, spadá jí od skvoucí koruny v dol v popel a v zapadlý hrob. 6 Povívá za ní ten zlatý vlas jak praporec šumící v kraj, v bleskot jej rozpíná jitra dech a dumavý stíní jej taj. V perlách se třpytí a věje v dál, v lesk slunný a v rosnatý pel, – zlatě mi přelétl varyto a ve struny krůpěj mi vsel. 7
PRAŽSKÉ ZVONY.
Již ty věže a ty báně soumrak nachem růží polil; jak ty břehy a ty stráně tepot zvonů rozhlaholil! První zvonky svatvečera probudily zvuky ony; ó, jak vlní hnutí sterá srdcem vaším, pražské zvony! Od skřivánčích loretánských souzvuk váš se rozepíná do těch slavných velikánských, ježto buší z hrotů Týna; i ty v dómu nebetyčném bouří v chór váš neúnavný; hučí v sněm vám stojazyčný i ten temný pravoslavný. Co tu hlasů s výše chrámů, co tu zvěstů, co tu divů! 8 Jeden houká s vetchých trámů jako sůva v černém zdivu; onen jako vlaštovice v podkroví se skromném tulí, ten jak řvoucí medvědice s mláďaty tam pod kopulí. Ten jak mnich tam nízko v stínu, ten co král tu v nebes nachu; ten jak harfa cherubínů, ten jak hříšník volá v strachu. jeden, ztracen v dáli, táhle jako vzdechem lásky zmírá; s břehu na břeh jiný náhle břinkne skokem Horymíra. Ten jak vřídla výzev horký z kypícího země lůna, – Onen jako z Daliborky čarozvuká vězně struna. Zvou jak v turnaj polnic vřesky, jako k hodům v jasné síně; teď v nich vlaje chorál český, modlitba to na Hostýně. Jako betlémského mistra zvonů teď je slouchat řečem; v jednom třeskla rána bystrá jako na pavézu mečem; 9 ten jak na husitském voze kazatele hlasem hřímá, onen jak kdy městu hroze hlásá legát klatbu Říma. Ale jásá mocná vřava bez oddechu, bez poklidu, jak když Jiříkova hlava pomazána z vůle lidu! Hlasem lidu – božím hlasem bijí srdce v obrech zvonů, bouří jedním slavojasem, dují hymnou milionů! – – Slyš! tu němí, truchlí spáči kovoví se probouzejí, a jejich výkřik jako v pláči hněvnou chví se beznadějí! Každým rázem, každou ranou jako když v nich srdce puká! Steny v hlouby duní hranou vlasti pád a lidu muka... Jak kdy soudce na smrt soudí, zvuk se valí tíhou skály... Teď to tichne, různo bloudí exulanti zvuků v dáli – K nebi vzlétá toužné pění něhou slavičího tluku, 10 linouc naděj, usmíření, k nebi letí duha zvuků... zvon i zvonek v usínání ze souzvuku oprchává, až pak jemné kolébání sotva již jen pozahrává. Dozvuk jasný, slavně vážný jako úsměv hasne v skonu. Dřímej, Praho! Duch tvůj strážný nad tebou bdí v srdci zvonů. 11
PRAZE.
Ty živý skvoste matky přespanilé, ó, Praho krásná, dcero země naší, své matce podobná, jen ještě krasší, – neb nejdražší své skvosty ušlechtilé v šperk dává tobě máť svou štědrou láskou! Když spatřím tvoji líc, tvé lepé čelo, jež hodno jest, by korunou se skvělo, a cítím slastně, jakou ty jsi kráskou; když na tvůj půvab zahledím se drahý, tak bohatýrský a tak vážně tklivý, tak výmluvný, že mlčky hlásá divy a slávu bývalé i příští Prahy; ó, kterak toužím: kéž i srdce v hloubi máš krásné tak, jak na povrchu líci! Kéž chováš v něm týž oheň sálající, jak na skráni, když červánky ji vroubí! Kéž duše tvá jest jak tvůj obraz zlatá, tak světlá, jará v záři, za úsměvu, – tak hrdinná i rovna tvému zjevu, tak plná památek i přebohatá! 12 Tak věrna tomu, čím kdy slavná byla, jak pomníků tvých výsosť ponebeská; tak vědomá své pýchy a tak česká – a žádným dechem nikdy odrodilá! Kéž roste duše tvá i mocně sílí, jak náruč tvá i hruď se šíří statně! Co mluví tvářnosť tvá, kéž mluví platně, a běda, jestli vznešenosť tvá mýlí! Kéž srdce tvé i srdce ona sterá, jež v tobě bijí, nejsou méně cenna, než mnohý kámen, mnohá černá stěna, v níž trvá česká paměť, česť i věra! 13
POD ČERNOU VĚŽÍ.
Zeď stará, v jizvách omšená kol cesty mojí stinné, a nad sivou zdi obrubou srp zlatý v modru plyne. A podél zdi schod za schodem se v rozvalinu kácí; Jeť každý čelisť obrovská, jež vetché zuby ztrácí. Zřím spustlou, prázdnou před sebou těch starých stupňů řadu, i stoupám jako v stínu dob v stín královského hradu. Tak osaměle zní můj krok, a pohled, v temno schýlen, z dum náhle výše zalétá v jas vybořených střílen. 14 Tam za tou hradbou zčernalou zjev kouzelný a drahý mi vzplanul v záři z hlubiny – toť zlatý obraz Prahy! Z mlh plynou jemně růžových jí smaragdové báně, jak světokoule ohnivé, kdy vzešly z rukou Páně. A nad tajemným horstvem střech v té vzdušné výši svěží se jako šedí sokoli pnou štíhlé stíny věží. Zář jiskří v zlatě makovic a v oken lesku sterém, a mléčná dráha Vltavy tam hvězdným plyne šerem. Však z čela strání vznáší se, v háv sadů oděn řásný, jak z věnce přílba křídlatá hrad báječný a krásný! 15 Již vejdu v jeho labyrint. Zrak odvracím z těch září, – Tu přede mnou ční Černá věž – mrak hmotný v nebes tváři. Tam zeje rána hluboká ven kamennýma rtoma z těch tajin, kde jsou pohádky a zašlé věky doma. Hle, před branou v hrad královský zde v stínu chmurné věže si šedý žebrák sedl dnes a prázdné cesty střeže. On zdá se sochou; nepohnut svou čapku třímá dlaní, a dárku, jejž mu kladu v ni, si nepovšiml ani. On neslyšel ni pozdravu, jejž na rty soucit loudí. Proč u pusté tu cesty dlí, kam sotva kročej zbloudí? 16 Proč almužny si nehledá, kde hlučný dav se žene? več může doufat v samotě tak světem opuštěné? Zrak strhaný on upírá jak v prosbě ke zdi šedé, hle – z oka šlehá šílenosť, jež matné sny si přede! Zří lačně, žhavě na tu zeď kýms očarován videm, zří tklivě, že by srdcem hnul i kamenům i lidem. Teď střílnou odlesk západu mu v lysé šlehl témě. Hle! večer po zdi provádí svých stínů divné plémě. Když mráčky letí přes měsíc, ty na zdi šeré bláně se stinné zjevy míhají co chodci k černé bráně. 17 Hle, dvorní, hladké postavy, – tam bojovníci v zbrani, tu vážné stíny purkrabat a hrdé krásných paní. Toť zašlé moci družina a čeleď odumřelá, jež hřímala zde krokem svým, když v sídlo králů spěla. Zas vězni v poutech vlečení, zas v kápích černí kněží – to vše teď míjí stinnou hrou a mizí v Černé věži. Ruch zjevů tichý, tajemný zrak starcův ještě stíhá, a zdá se mi, že prorocky z tmy zádumčivě žíhá... Vstal; jeho tvář jak ze hrobu se zvedá jasně bílá, pod sněžným vousem nahá hruď se leskem obestýlá. 18 I vztyčuje se hmotná plec teď ze žebrácké berly, a v mramorový obličej dvě lesklé kanou perly. Dlaň zdvižená jak v modlitbách si nebes hřivny žádá, a luna zlatý paprsek v ni žebrákovi vkládá. Zříš, žebráku, věk zaniklý, zříš padlou moc a slávu? Zříš u svých nohou Prahu plát v tom přenádherném hávu? Hle, nad tvou hlavou věžitý hrad králů v lesku skvělém, – Tak povstal’s, – výše ještě vstaň s tím ozlaceným čelem! Tak čníš, jak kdyby korunu ti mrzkosť právě smekla, však obnaženou velebnosť tvé skráně zříc, se lekla! 19 Zřím v duchu, kterak roucho tvé rvou s tebe ruce vrahů... Tys jak sám český majestát zde na svém zpustlém prahu! Tys jeho paměť lkající zde v cestě opuštěné, a za tebou se minulosť jak černá brána klene. Ó, vyčkej, siré doufání, na pustém dějin stupni! Ó, jen k těm vidům vznešeným své bludné oko upni! Nechť kolem tebe zmar a stín, nechť žal a pláč tvůj osud: střez jen si cesty v slávy hrad, – tys dědic jeho dosud! 20
SEN NAD VLTAVOU.
Dnem, nocí, v snu i bdění tvůj šepot a tvé hřmění, tvůj starobylý šum, tvá píseň věčně mladá, ó, Vltavo, mi vpadá v rej klopotů i bojů i v ticho dum. Znám tvoje změny zpěvné, tu hravé a tu hněvné, znám každou strunu tvou, kdy pláčeš a kdy plesáš, kdy vzdoruješ, kdy klesáš, ať zvuky tvoje v bouři či v báji zvon. V mou krev to vření vniklo a srdce mé si zvyklo tvým hybem, družko, bít; můj dech se k tvému víže, 21 mé lože tvého blíže, a snem, jejž máme spolu, mi vábno snít. Kol noc kdy mlčí tichá, má duše v tobě slýchá tvou nejmilejší zvěsť; tvé vlny hlaholíce jak hlasů na tisíce sem z dálky šumně valí svůj slavný vjezd. Tu každá vlna ořem, proud celý jezdců mořem, již v jarý ženou boj; tu hřmotí řehot koní, ráz podkov jasně zvoní, cval mužstva skočně dupá a řinčí zbroj. Tu povel, výkřik náhlý, tam z dálky ozvuk táhlý zní v hlasů temnou směs; tak se to letmo blíží, až ocelovou tíží se břehy chví a hlučí až do nebes. 22 I poutá čaromocí mě za měsíčné noci tvůj tajůplný vid: tvé pěny v lesku luny – to blanické jsou brůny, a duchovití jezdci – hle – samý třpyt! Les kopí stříbrem hraje a na korouhvi vlaje znak svatováclavský; jak pára lehké peří se na přílbicích šeří, a dlouhé hřívy metou proud vltavský. Hle, zářní bohatýři tak prudkým kvapem víří dál po hladině v spěch, až rozvlněné valy co křemen udupali, a pod kopyty ořů plá jisker žeh. Tak družně s tebou snívám, ó, Vltavo, a mnívám, žeť pravdou stará zvěst: 23 že v době jiných těžší se vzbudí dávní Češi i vstanou v lesku zbraní a v záři hvězd. I zmužní pod praporem tak velkým, slavným sborem, že zplesá vlasti luh! Z nich každý jí jen k spáse že zaníceně vzdá se, z nich každý rek že srdcem a každý – duch! Z nich každý vykupitel a české pravdy mstitel! Ó, krásný, luzný sen! Zář jeho v hruď se lije, šum jeho v srdci bije, – sen, jímž mi život celý plá roznícen! 24
K VYŠEHRADU.
Rolníkem byl kníže v krásné naší zemi, z jejíž půdy chleba, sil nám dobýval; věštkyni svou kněžnou národ nazýval k bohům povznešenou ducha perutěmi; ona k pozemskému zrnu rodných niv snesla s hvězdných výšin pravdy svatý div. Lidu syn, muž práce vévodil těm krajům s vážnou kněžkou ducha družně pospolu; slavně na oteckém, zlatém prestolu zářili svým dnům i příštích věků tajům; jejich tůň byl skalou, jest jí dosavad, trůn náš nerozborný, věčný Vyšehrad! Stůj nám, Vyšehrade, oltáři ty šedý, planoucí nám věčným, drahým proroctvím! Věčně bude práce naším vévodstvím, věčně naší slávou povzlet v jasno vědy; věčně odkaz obou, jenž se v tobě skví, zřídlem požehnání, jiskrou vítězství. 25 Stůj nám, Vyšehrade, pomníku ty pevný, nepodvratný věků, dějů povodní! Tak stůj lid náš český v roli národní, v síle nezmožený, v práci bezúlevný, rádlem zakotvený v drahý rodný luh, a tak pni se k slunci mužný jeho duch! Stůj nám, Vyšehrade, čestný trůne lidu, klénote ty čárný v štítu národa! S tebe shlížej na nás dávná svoboda okem žhoucím v lesku prorockého vidu, hlásajíc, že vzkřísí nový její svit zas jen rukou dělný, duchem silný lid. Stůj nám, Vyšehrade, vzývej, strážce němý, ať jsme jak tvůj oráč – práce knížaty, ať nás věštby pravdy nadchnou přesvaty! Plaňme dušemi a robme pravicemi: tak jen, Vyšehrade, věk se vrátí zpět, kdy tvůj národ český překonával svět. 26
VYŠEHRAD Z JARA.
Skálo tmavá, od pamětí sivá, od siroby pustá, mohylo ty svatá! Jsi-li ty mým očím, skálo zádumčivá, starou slávou nebo novým jarem zlatá? Čím to pukly, tvrdý Vyšehrade, kamenné tvé žíly, z nichž se kvítí roní, na tvou přísnou skráni vínek zlatý klade, kytky drahokamů, hvězdy sypouc po ní? Paprskovou, slunnou barvou květů vlíbán úsměv na tvé zbožňované vrásky! Či to z tebe šlehá záře českých vznětů, jarní plamen junné synů tvojich lásky? Pučí květné zlato, jež tě zdobí, z oněch zlatých srdcí, jež tvé lůno kryje? Jsou tím skvostným zdrojem tiché tvoje hroby – neb ta vesna vůkol, jež nám plá i žije? 27 Zamyšleně, zbožně hledím vzhůru, z plujícího člunu jako ku oltáři, kde, jak paprskové porážejí chmuru, tařice květ zlatý a černé skály září. Kolem skví se duben usmívavý, v jásavou svou zeleň chudé stráně šatí, odlesk za odleskem metá do Vltavy, každý odstín vody, skal i nebe zlatí. Hle – a témě vyšehradské skály, temné smutkem, jenž ji z šera dávna smuší, v koruně své zlaté, vidné v dálnou dáli, za mnou jasně zírá a mně volá v duši: Ptáš se, co že zlata mého zřídlem? Aj, jsem ještě zlatým stolcem Libušiným, ještě jsem vám drahým, otným zlatým sídlem – zříš můj lesk, – i pátráš za původem jiným? 28
NÁŠ JEST TO KRAJ!
Ten národ, který dcerami a syny nás nazývá, nás miluje jak děti, ten vstoupil v oblasť této domoviny a jíji si hájí od tisíciletí. On rekem Samem s pluky bohatýrů již vítězil, jí v obranu a česť, on moudrým Krokem sladký zákon míru jí vybádal a práva svatou tresť. On trojhvězdím tří bohorovných děv v ní vzbudil duchů, srdcí vyšší snahy; on Lumírem v ní rozpěl český zpěv, náš odkaz dědičný, náš poklad blahý. On vlasti žehnal Libušinou věstí, on její věštbou města vystavil, on krotil tury Bivojovou pěstí a dravců nivy její pozbavil. 29 On v její půdu Přemyslovým pluhem se zahloubil, s ní srostl u rádla, a jako kněžna širým českým luhem mu plodná práce navždy zavládla. Jen z jeho ruky vnikly setby steré zde v nedotknutých pustin útrobu, a jeho potem z divočiny šeré kol zkvetla země v ráje podobu. Jak šírá jest, tak plna jeho díla a jeho umu, jeho ducha stop! Jen jeho odvaha a jeho síla v ní vytvořily úplň vnad a zdob. On sobě a svým dětem vzdělal paží a posvětil tu srdcem domov, svět, a z nástrah nepřátel, jež po něm baží, svou krví stokrát dobyl si ho zpět! Ta země celá v šíř i délku svoji je krví otců našich nasycena, jež tekla v sterém, bránícím ji boji, je krví českou stokrát vykoupena. 30 Co padlo od Krkonoš do Šumavy za řeč i právo české bohatýrů! Co bojišť od Domažlic k Přibyslavi Čech krví skropil za volnosť a víru! Již tábořištěm každá hora česká a tvrzí byla každá chatrč veská, již každá řeka přetékala krví a každé pole popel reků mrví. A každá matka děcko napájela tím svatým v české hrudi vroucím vzdorem, a v boje táhly mladé děvy sborem a daly duše za tu zem i těla. Jak vlastní krev jest naší země tato! Ze srdcí otců roste rolí zlato a písní matek šumí lesů háv – a národ náš má na ni tisíc práv! Tu není místa, s nímž by nebyly nám vzpomínky, nám celé duše spjaty! Ty hroudy – to jsou drahé mohyly, a každý balvan – oltář je to svatý! 31 To není vítr, to jsou české děje a báje české, jež tu šepotají; to není slunce, jež ty luhy hřeje: toť láska naše k otcovskému kraji! Tak bude tomu, dokud slunce svítí a denně chmurné stíny s niv těch plaší! či mohla by zem česká jinou býti než českou, jinou-li než věčně naší? A kdyby jinou, odcizenou byla, ó, kdyby zmlkla její sladká řeč a cizí jen tu zpupně hlaholila: ty smavé luhy schvátila by křeč – Ta pole pukla by a skameněla, a nad propastí, v mraků černém šatě tvář slunce zahalená by se stměla a zem by třásla se jak na Golgatě... Červ uhlodal by kořeny těch borů, led navždy zavřel by těch zdrojův ústí, pták mřel by hladem v žáru na úhoru, kde hrůzou by se bála tráva růsti... 32 Kol svraštěla by se ta tvrdá čela skal nyní hrdých v záři slunečné, – i nejtvrdší však by se hanbou rděla, – to za nás chabé, zrádné, nevděčné. – A za náš pláč! Však v mračných horách třeskem by zahřměl vztek, a hněvný Perun v tom by v tupé hlavy udeřil nás bleskem a v mrzká srdce vrazil by svůj hrom. – A zařval by co bouře: „Buďte kleti! Já nastolil jsem slavně rod váš podlý v ten kraj, jenž mým byl od tisíciletí; vy jste v něm nastolili cizí modly!” 33
V STŘEDOHOŘÍ.
Poustevníčku na temeně lysý, vrchu sivobradý v dálce lesů, co to s bílého ti pasu visí v řasy roucha z brunátného vřesu? Jsou to cestky ušlapané s hůry, poutníci kde za poutníky minou, nebo svislé, růžencové šňůry, na nichž v modlitbách se zrnka šinou? Řekni, starče: modlíš se a prosíš za každého blízkých dědin syna? za ty, které na svých bedrách nosíš, za všecky-li vzýváš Hospodina? Proto každou tu pestrou, hybnou tečku máš-li tolik lásky, slitování, že se modlíš na tom růženečku za ně zbožně sám a bez ustání? – 34 „Věru, za každé se modlím děcko, za každou i hlavu v sněhu šedin, za ty chodce, za to množství všecko, za lid prostý z milých našich dědin. Zaň se modlím, ne však sám jen, k Bohu! Mníš to, člověče, an’s malé víry; hleď, jak ruce vzpíná pod oblohu v modlitbě mých bratrů sbor tam širý!” Hle – a zřím tam v dálce, v modré mlze jak své hory vzpínáš do nebeska, – zřím tvůj obzor, plynoucí v mé slze: ty se za nás modlíš, země česká... 35
ORLICE.
Kde pestré křídlo moravského štítu mez českou stíní orličími péry, dvé orlích mláďat v rozletu se skví tu, dvou slavných orlic bujaré jsou dcery, i letí, vyslány k nám od východu jak šípy slunce, paprsky to v proudu, jak třpytné pásky slovanského rodu, jak slzy Slezska spadlé v českou hroudu, – i letí, vlají v zemi černolesou kol hor a trosek, plných dum a bájí; hoj! na perutích jméno své si nesou; toť Orlice, jež plynou v českém ráji. Dvě blíženky to bystře okřídlené a stejné krásy, nechať jedna tichá a druhá divoká se šumně žene i vzdorně bouří, kdež jen sestra vzdychá. 36 Dvě paže jsou to v jednu náruč spjaté kol drahé šíje domoviny zlaté, jež jedno srdce tlukoucí a hravé ji tisknou na hruď, zemi usmívavé, a z démantů i perel šňůru dvojí kol hrdla v jeden lesklý šperk jí točí a v takou spanilost ji pyšně strojí, až nemohou s ní samy spustit očí, tak jako ty, ó poutníče ty dumný, jenž kouzelnou jsa písní Orlic veden, kamkoli zrak tvůj rozletí se zkumný, zříš tisíc obrazů – a půvab jeden! Ne, nelze zapomenout nikdy více, vás, bílé skály v břečťanových věncích, vás, hrady, které v spánku šeptajíce zvěsť divou sníte o svých proslavencích, vás, černé hvozdy, v nichž to šumí plaše, jak prchala by nejtemnějším stínem tam vyděděná, stará božstva naše, vás, obři znamenaní hromoklínem, Potštýnské lípy, bohyně vy samy! vás, v hájích tajůplné mohyl zbytky, vás, věčně rosné páry nad nivami a města slunná jako bílé kytky! 37 Co vzpomínek tu sprchá s horské výše jak paprskový odraz tisícerý! co kmitá jich jak duholesklé nitky v rum rozvalin a v lišejník jich šerý! Co v pole zlatá krví se jich píše a v zemi vlhkou vtíná spár svůj břitký! Již umlkly v těch lesů nočním stínu kdys Českých Bratří mučednické písně, již rozpadla se hrobka Žerotínů, a starou velkosť změna smetla přísně, – řad příšer, jenž se z Bílé hory vleče, až od Prahy sem v dálavu se chmuří: Kdež panstvo české, jeho štíty meče? V prach ztratilo svou pyšnou hlavu tuří, – a kronika jen krvavá tu zbyla! Však na rumišti popleněných dějů, v těch pustých sledech vše ničících rejů se nesmrtelnosť slavně zaručila nám, příštím národa, jenž hynul skonem! Tam hleď, kde před modravým lesním sklonem sám v dálku štíhlý obelisk se bělá! Toť po pohromách strašných sláva celá i síla naše, – všecko, co nám zbylo, – neb kmen byl skácen Božích bojovníků, a šťavné jádro zloupeného dříku jen v jedinou se haluz obrodilo: 38 muž jeden všecku velkosť českou zdědil, duch velikán, – ó Komenský! – Skloň čelo a líbej stín, jejž tento pomník metá: zde dumal on o labyrintu světa, zde srdce největší se o nás chvělo! Blíž vane k nám ten duch a dojemněji než sama jména Jiří, Karla, Žižky, jež zvukem vítězným kol z trosek znějí, kde lupič krev svých obětí byl cedil... Ó slávo předků! tak tě oškubaly jich děti, jako pýří pampelišky! Kde tvému světci zasvěceny zvony, i jméno Husovo z nich vyleptaly, a jinde sáhly za hrobovou clonu, ba spřerážely kamenné tam desky kam složen popel Žižkův, klénot český, vzat první schránce nad Orlice cílem v tom hrdém královnině městě bílém, jež pne ji k Labi skvostem ladné spony! I neostřáhly pohraničné stezky, té brány v srdce Orličného ráje, kde odjakživa chtivá pruská láje se vplazívala na nás přes pomezí... 39 Ach! cizota i nepřátelství zkázné jak ostří sekery v pni českém vězí, a vytrhnout je – není ruky rázné! Však daly jste, vy Orlice! svým dětem též nadšenců již, buditelů řady, dob krasších tvůrce, kteří novým květem zas obsypali zpustlé české sady; zde Balbín žil – a dědici mu vznikli, i písně vzkříšení tu zazvučely! Ó kéž by jen tu tvrdší hlasy křikly a peruť svitla nad zleklými čely jak svěží zamávnutí dobré zbraně! Ó dejte, Orlice! nám ku ochraně, ó dejte z bystrých vln svých křest nám blažší, křest junácký, jenž línou krev nám zpění – ó dejte mladých orlů pokolení té zemi naší, – ať jest věčně naší!! 40
VLTAVA POD ORLÍKEM.
I. I.
 Podél své obruby stinné, pod šerem hájových clon Vltava vine a vine vln bublavý shon Blýská jak tisíce očí pod chvěním zelených řas, ku břehům točí a točí vln stříbrný pás. Ve skalin záhybech bloudí, zdroje k ní splývají v dol, dychtiva proudí a proudí a chytá je kol. Stráň v pravo líbezně zkvétá, luzná je houšť v levo tam, – Vltava splétá a splétá se v rozkošný mam. 41 Zaklet je tok její vrátký, neví, co v lokty by jal, vzpíná se zpátky a zpátky kol ostrohu skal. Kouzlem tam vábena krouží, nemůže z milených pout, prchá, však touží a touží zpět v rajský ten kout. A moje loďka ta pluje po zvůli vln semo tam, kol mojí duše se snuje též rozkošný mam. Zpátky mé srdce se vije toužebně jako ten proud, sladce mi bije a bije jen v kouzle svých pout. Vzpomínky v srdci se hloučí, nad řekou vzdech jak by vlál, obé se loučí a loučí a musí – vždy dál! 42 II. II.
 Jako zvony, jako vichry, jako zpěvy šumí, hrají, kypí, lkají, buší vlny tvoje, plny nepokoje, Vltavo, jak bitci zoufalého boje, jako hřmění vášní, bouřně bez úlevy, zas jak lehcí snové, – jako křídla duší. Znám tvé šepty, znám tvé vání plné něhy, kde se proudy v hebké lože tulí, stíhám chvění tvého čaropění, letí ozvěn dálkou – až kde již ho není! Znám tvůj řev, ty lvice, vím, kde v skalné břehy vrážíš vlny s třeskem vystřelených kulí. Znám ty hloubky, kde se hladce tok tvůj sluní, zlato plynné v něm se line jemně, šplouná tiše, z rouna pěny dýše jako na kolébce, jako ze sna říše. Ale v prostřed míru jedna vlna duní, osamělá, velká, z hluboka i temně. 43 Smutná v jasu, v proudu změnném neustálá, rozraněná vlna ta se prýští, a v mé duši družná duma tuší, Vltavo, že mír tvůj spadlý balvan ruší, – do hlubiny prsou vražená ti skála, o niž každým tepem srdce tvé se tříští. 44
ŠUMAVSKÁ UPOMÍNKA.
I. I.
 Byl jasný východ; slunka světlý kruh se vynořil a zlatil horstvu čela, a perly rosné obsypaly luh, vše, i ta hvozdů čerň se třpytem skvěla, i mlha, v noci zavalivší důl, teď průsvitným se modrem okřídlila, k svým bratrům obláčkům se vznesla půl, půl v zářivé se kapky rosy slila, jež na vysoké trávě mokrých luk a v jehličí kol kolem povždy visí. Jest ticho, vážno; nikde ptačí zvuk, a přísné jsou ty Šumaviny rysy. Kraj chudý: skály, močál pod nimi, kde chmurný bor cos nastiňuje děsně o dlouhé zimě s nocmi dlouhými, a zeleň luk cos o kratičké vesně; 45 kraj drsný, jenž svých dětí nehýčká, však dojemný v té prosté kráse ranní, jak velkosť neslavná a chudičká, jak pocel něžné lásky tvrdou dlaní. Kraj krutý – a tak útulný je přec: jak hnízdečka zde visí chaty v lesích; hle, víska kreslí tam svůj obrazec až nad vrcholky hvozdů na nebesích; toť nadzemského sídla podoba, a stezka zní jak s nebe v dol se chýlí. Jak vznešeně to trůní chudoba! snad s anděly se o své chýžky sdílí. Ta víska – selanka to na pohled, sen umělcův – i výtvor těžké nouze, těch lesů mládě; ony kmen i snět jí vtělili; z nich vyrostla tu pouze; jí vzešel život z jejích životů. Jak úhledná, jak sličná hračka dětská, a v hračce té – co vzdechů, klopotů, ač plna květin okénka jsou všecka a nechť se zdá, že na podušky střech tu jistěji než v úkryt zlatých věží klid ukládá se v starý jejich mech a v sladkém snu co v kolébce tam leží. Plot březový je sklíčky vyzdoben a pečlivě kol zahrádky se zvedá, 46 jeť nejmocnější hradbě podoben, jež světa zlu v ten úkryt vniknout nedá. Tam bezpečně se k stromu tlačí strom, kde červená se pozdní, drobná třešně, i sklenný šperk se třpytí bez pohrom tam v záhonku, jenž odkvétá tak spěšně. Ční neporušen modrý sklenný kříž z té obruby kol štítu vyřezané; chce chatku zvednout k nebi ještě blíž a s blankytem teď stejnou barvou plane. Jak přítěž leží šedé kameny kol na střechách; jsou vichrem nepohnuty, a stěny, z bílých jedlí roubeny, ty zdají se, že z oceli jsou kuty; ni jeden zoubek útle řezaný desk tenounkých, jež kryjí celou chatu, jak pláštík šňořivý a ochranný, se nezlomil v dob dlouhých stálém chvatu. Vše vzhlíží jako blahé zátiší, jak bublavý by potůček ten hravý měl pro vše, nejhlubší a nejvyšší, co žije tam a dýše, výraz pravý. A přece bída, tklivá bída tam se lopotí a hoře sklízí k práci, hřích k modlitbě a ku doufání klam, tak zápasíc, až často vykrvácí! – – 47 Kdo kráčí z oné vzdušné výše as v dol stezičkou a za jakým jde cílem? To vyšel dřevorubec v ranní čas, jak den co den, a chvátá za svým dílem a shlíží v dol a cloní rukou zrak; zří soudruha, jenž jinou cestkou kvapí jda z jiné vísky, ne již vzdušné tak, neb leží níž tam pod potůčku slapy; jest větší, širší; bílých domků směs zpod červených se střech jak z růží směje; kol zděných ohrad kvete bílý bez a zvonící z nich stádo v luka spěje; tam nade štíty krouží dýmu pruh, a s pavláčky se hospodyně dívá, jak ze vrat širých voli táhnou pluh. A pasáček si za kůzlaty zpívá. Dál na poli se v řádkách suší len, by nespuchřel snad v přebohaté míze, a dívky rozkládají u humen již k bílení své plátno z vlastní příze; tůň na paloučku plá jak drahokam. Kol jeví se té vísky obraz vnější, jak spokojenosť sídlela by tam ač pozemská, však tím jen pravdivější. A přec i zde jest bída domovem! Ta s oráčem tu dýše z hrudi jedné, 48 ta drtí jeho zrní s žernovem, ta z brázdy spocené naň kámen zvedne; jde s děckem do kolébky denně spat a s kmetem v rov; jí s lačným z jedné mísy; jak cep je tvrdá, holá jako mlat, – teď ranou omráčí, teď ranou vzkřísí... Šla bída v patách dřevorubců dvou; i s Němcem šla, jenž bral se srázně dolů, i s Čechem, jenžto zděnou vísku svou níž zůstavil, až setkali se spolu. Šli jednou cestou – dnes i jakživi; touž cestou šli v tmu lesní z nuzných polí, – týž s nimi los i jeho protivy a všecko též, co těší a co bolí; týž v mládí smích k stáru povzdech týž, táž sekera v též uhnětené dlani, týž nářek na rtech: o hrsť půdy kříž, boj se skalou a neúroda s daní... A živnosť zmařená – to ďábel chtěl! Hle, nad lesy jak parní pila kouří! Z nich každý skromnou vodní pilu měl – jsou zabity, – hněv marně v srdci bouří. Teď každý pilu nese na plecech, jde kácet les, jak otrok nádenničit! 49 Ach, Šumavě saň parní vťala v spěch zub do srdce, – jí neustává ničit. To cizák Prus tam vztýčil dymník ten: tož oba v též ho nenávisti mají; tak z dřevěných i ze žulových stěn týž nesou stesk – a stejné škůdce znají. – Šli smutně denně spolu; soucit jim však ulehčil té krušné losu tíhy; vždyť znali trud svůj řadou let i zim a všecky v čela svá jím vryté rýhy, vše, každý záhyb srdcí, každý vzruch, co upřímnosť jen pravá v duši spatří; vše dělil, snášel, cítil s druhem druh, a prožili své žití jako bratři. Šli k lesu, v stínech znikli. – Tam je chraň, ty společných jich strastí pásko pevná! Hle, za lesy – tam dýmá pruská saň zlá, soptící a záštiplně hněvná... II. II.
 Červánkovou záři k sobě vábí stará zvonička tam pod řežáby; však též brzy svatvečerní chvíle zvonek rozhoupá; proti růžím západu již bíle srpek vystoupá. 50 Střechy milé! Vy již spíte všecky; usnul švehol ptačí, hlahol dětský, uspal večer s hlavou pod křídloma pestré holoubky; dívky, starci, muži, vše již doma u své chaloupky. Na zápraží sedí hospodáři, s nimi matky, při večerní záři; na klekání čekají tak rádi v tichých poradách; staří zde a jinde šeptá mládí v stinných zahradách. Celá víska – dvě to domků řady důvěrně se tísní dohromady, ochoz ochozu je zcela blízký; tak jsou sdruženy příbytky a srdce malé vísky svými kořeny. Podobny jsou domky po pohledu; u každého zříti předsíň v předu, stranou ochoz o sloupech a nad ním krytou pavláčku, ta se končí nade dvorkem zadním ještě v zatáčku. 51 Střechy svážné, štíty přitupělé, letopočty psány na jich čele půlstoleté, starší, po pradědech, – zdali šťastnějších? Každý dům je v stáří svého sledech hoden protějších. Zdá se, že ty starší, mladší chatky rodinka jsou, děti jedné matky, i ty hlavy ustaraných lící, tmavé, bělejší, svorně útěchu si kývající v strasti vezdejší. Hovor ode prahu k prahu těká; všude slova soucitná a měkká z milých úst se v milé duše řinou; není závady, ozve-li se výrok řečí jinou v družné porady. Řečí jinou: dva tu sídlí kmeny, od pradávna spolny, spřáteleny; po svém žijí, řeči svojí bídně žádný netlumí, mluví vlastní mluvou, ale vlídně druhé rozumí. 52 Domky návsi, jimžto v dlouhém řadu rumění se čela od západu, to jsou milé domovinky české; jim pak řadou vstříc plavovlasých Němců chýšky veské hledí na měsíc. Tu i tamo jiná řeč i mravy, ale stejně ctné a bodré hlavy; jiné kroje, jiné hry a písně, jiné pohádky, ale stejné tužby, práce, tísně, hroby, památky... Jiný lid, však srdce jeho stejná: všecka prostá, přímá, sdílně přejná, neznající zloby vymyšlené; týž je hostí luh, totéž nebe nad nimi se klene – a v něm jeden Bůh. Na řežábech pablesk uhasíná; zvonek zazněl; každý ruce spíná, ze dvou stran se dvojí mluvou modlí dvojí dobrý lid; v slovech různých duše všech se shodly, jeden spjal je cit. 53 Za své drahé modlitbu svou zvedá zbožně každý, však i za souseda, aby vzdálila vše nebezpečí svatá Boží moc. Zvonek stichnul; zní to dvojí řečí: „Dobrou, dobrou noc!” III. III.
 Toť upomínka; bývalo to tak. Ó, krásně bývalo kdys mezi námi, než cizáctvo svůj vyvrhel a brak k nám vyslalo – jak Herostraty v chrámy; než přišli, rozbouřili vášní vír, než učili, že jest se lidu stydět jak za potupu za ten svatý mír a dravě navzájem se nenávidět; než přišli zpupnou pýchou zmámit jej, by plémě otrocké zřel v bratrech svojich, by rval jim jazyk, mrav a předků děj a utrácel je v neslýchaných bojích; než poštvali a svedli zlovolně lid smírný tak a dobrodušný prve, by bratru, s nímž byl trpěl vespolně, z cév cedil slední kapku české krve, 54 by dral mu z loktů poklad živoucí, by sápal děti od otcovské hrudi a zničil i to jméno budoucí, jež aspoň památku kdys českou vzbudí. Ó, šťastná byla někdy naše zem! Však šlehla zášť, jak požár v zralé klasy, v ten obraz míru, až se obrazem stal zděšení! Ó, kdo ten požár zhasí? Smír! Chcete smír? Ó, mluvte o smíru k té jabloni, již sápe bouř, kdy kvete, či k bědné oběti, jež upíru dlí v obětí! Ó, smír tak světu lžete! Smír – slovo rouhavé to ze rtů těch, jež každým dechem rozdmychují sváry – byl víc než planým heslem v luzích Čech, než bílým zjevem z jedovaté páry. Ne k písni kejklířské jen obrázek! Než přišli jste, vy diví lovci míru, vy čarotvůrci sporných otázek, byl pravdou mír a v srdci všech měl víru. Spor – jaký spor? Byl dávno rozřešen! Ó, čtěte moudrosť v lidu čisté mysli! Vždy smír a lásku, kejkli nezděšen, hlas lidu vyřkne svatý, neodvislý. 55
ZLATÁ STEZKA.
Tma sedla na dolinu v klíně hor, jest křídlata, pne peruť od obzoru na obzor a tulí pod ni šedých domků sbor jak kuřata; z tmy ssedlé výš, kde noc je prosvítava i hvězdnata, ční věž a báň jak černá ptačí hlava, když nad hnízdem je na stráž vypjata. Teď hlava křikla, ozvala se věž, zní noční zvon; ten v Zlatou stezku druhdy volal: spěš, když kupec vodil mezky za otěž přes hory sklon a slouchal zvuku, jenž se k němu loudil přes mnohý hon, by poznal kudy cestou, nezabloudil a došel cíle z matných temna clon. 56 On kupčil solí. Vozil v zásobě k nám krystal ten, jenž krajů českých plodné útrobě, by nezpyšněly samy o sobě, jest odepřen. Tak čilý Němec tíhl v zemi českou co noc, co den, a místo soli zlato Zlatou stezkou zpět odvážel si, díkem provozen. To bývalo. Však jinou dráhu čas teď vyvolil, ta Zlatá stezka spustla na vždy as, a není, proč by strážný zvonu hlas v noc hlaholil. A přec mi jest, jak varovným by slovem s tmou zápolil, by dbal ho, kdo jej slyší pod svým krovem, kdež u večeře chléb si posolil. Ba jest mi, jak by volal v každou chýž: Dbej, lide, dbej! K nám kupce vysílá teď duchů říš; sůl mají na chléb, který denně jíš, tou sprav si jej; 57 co schází v hojnosti tvé země žírné, to v mysli měj a krušec cizí soli, zdravě mírné, ten poctivý, ten chutě přijímej. Však pozor, lide, na to kupčení! ať cizí rej tě nepřekupčí o tvé osení, tvých zlatých lánů ve své nezmění! tož pozor dej, ať posléz nejíš cizí chléb – to bolí! chléb vlastní sej, – jeť cizoty ti dost jak zrnka soli, ni o zblo víc! Tu zlatou stezku znej. 58
U MEZNÍKU.
Táž cesta je to, týmž jde údolím, týž věnec hvozdů s horských svahů kývá, s týmž hravým zdrojem v běhu zápolím, touž melodii skřivan v modru zpívá. Touž vůni smrčin vzdychá mladý háj, táž peruť jitra duši mou zve k letu, týž lesk i stín, též horstvo, týž to ráj, – a přec tu cítím rozhraní dvou světů. Jak na křídlech mě slastný nesl chod až sem, kde váhám. Dál již krok se plouží jak v řetězech, a čelo kryje pot, a srdce zpět jak teskné děcko touží. To pohoří až sem se zdá mi tak, že vrcholí v něm líbeznosť i vnada, leč o krok dál jen hrozba, tíž a tlak; zda povznáší mne, tamo na mne padá. 59 Zde bor, jenž tmí se v bělomživý vzduch, s mým srdcem stejnou píseň šumí svorně, však tam i on, můj miláček, můj druh mi cizím jest a z hloubi hučí vzdorně. I svěžesť lučin jak by vadla tam, a květy jako by se zavíraly, v nich rosa – zde jak čistý drahokam, co jedu krůpěj onde třpyt svůj kalí. A jedno nebe, nad horstva jež lem s touž nádherou i zde i tam se klene, to zdá se ve dví nad mým temenem jak mečem archanděla rozpoltěné. Ta půle zde, tak jitřně veselá, jest plna paprsků i hudby ptačí, a druhá – jak když dusně setmělá své těžké, žhavé modro k bouři mračí. A čím ten div, že dvojaký tu svět mi dělí kraj ten nerozdílně sličný? Toť známka malá, prostá na pohled: toť bílý kámen – mezník pohraničný. 60 Zde krokem česká půda uniká a cizina se náhle vstříc mi valí; ne květ – mé srdce se tu zamyká, ne rosa – zrak můj se tu chmurně kalí. Stesk tlumí barvy, zvuky, svit i hlas a přibíjí mé paty k pídi země! Ó, ani sladce smírný nebejas tu propasť citu nezaklene ve mně! Mně nelze stejnou rozkoš, stejný vznět mít zde i tamo pro ty luzné krásy: tam ovívá mě chladně cizí svět, – zda země živou hrudí k mé se hlásí! Zde kotví srdce mé, a milou zvěst mi tlumočí dech každý tuho kraje! Zde miluji, jen zde mi krásno jest, jen zde mi v plný souzvuk radosť hraje. A mluvte si, žeť stejně krásno tam, tam za mezníkem, ba i spanileji, a láska má žeť zaslepený klam: já nechci žít než v nadšenosti její! 61 Ať lásky paprsek mi mění svět, ať zářným divem zvýší, co mi draho! Co krása, ví jen láskou zpitý hled, jen láskou zpité srdce ví, co blaho. 62
V HORSKÉ VÍSCE.
Bože, jak ty chaty u hor paty bázlivě se tlačí nízko k zemi jako v strachu před bouřemi, jež se z dálky mračí! Jsou jak hnízda ptačí, starým stromům pod větvemi kryjí se a tají, jen se třepetají. Jedna celá sivá, zimomřivá, třaslavě se v křeči choulí v sebe; na slunéčku přec ji zebe; druhá trochu větší jak kdy v prachu klečí 63 v modlitbičkách, aby nebe mělo smilování s vískou pode strání. Třetí v plísni celá sšedivělá kožíšek má z mechu, vrásky v líci; přes okénka mžourající stáhla sobě střechu, snad by ku oddechu ráda kladla hlavu spící; divno, smrť že líná na ni zapomíná. Jiná při stezičce o berličce podepřena číhá, okem těká vzhůru na stráň a tak čeká, zda tou cestkou sbíhá vždy jen pohrom tíha, neb zda také z předaleka k chatám pod úbočí radosť jednou skočí. 64 Kostelíček nízký v středu vísky též se ostýchavě k chatám krčí; nakřivená vížka trčí na staré mu hlavě, chudé kříže tmavě přes plot čnějí z jív a smrčí; kvete tam jen hloží kol té chatky Boží. Chudá horská víska! Cos tam blýská – oko rychle zvídá za tím cílem: z chýžek ulepených jílem, jež jsou šedá bída, třpytně jako slída na štítu tam září bílém vidný shora, zdola zlatý nápis: Škola. Škola, zlatá škola jasně volá: Děti, zlaté děti, pojďte tedy! 65 Šedá bída hnětla dědy, k vám však světlo letí, z bídy, ze zakletí vyvede vás naposledy! Svítá paprsk zlatý vnukům v dědů chaty. 66
V SKALINÁCH.
Tvrdá půda, tvrdé žití! Krušný chléb, jenž málo sytí; z nesečtených rostou lopot klásky, ežjež by spočítal; všude svah jen kluzce zrádný a tak svislý a tak spádný, jak by ves ten lidský klopot dolů střásti přemítal. Z políčka když povyžene obilí to vymodlené, to v něm vánek našveholí, ale vzdechů vlnění! O vlažičku lid když prosí, suché hroudy prška zrosí, druhý den zas – jak by v poli napršelo kamení. 67 I ty střechy malých chýží mnohý hrubý balvan tíží; což tu obři z mrštných praků v půtkách skály metají? Či tu bídu v chatkách tamo kamenuje nebe samo, neb sem v bouřích hromy z mraků stuhlé v žulu slétají? Smutný kraj! a přec tu plesá jarý zpěv až pod nebesa, jak ty zdroje ze skal prýští, hravě plyna do dáli; bída kol ho nezaleká. Ó, jak jsou zde srdce měkká, že v tom krutém kameništi neutuhnou ve skály! Velké jste, vy tvrdé hory, velké vašich vichrů vzdory, vašich samot zádumčivosť, vašich pustin tesknota; ale větší, obrovštější je ten chudý horal zdejší, je ta statná trpělivosť, hrdinská ta prostota! 68 Bouří nechť váš oddech hřímá a mne v hloubce duše jímá vaše výsosť, přísná krása, tvářnost vaše železná: ještě hloub mi pohne hrudí píseň, jež vás v radosť budí, neb v ní lidská přemoc jásá nad přírodou vítězná! Tvrdé hory, tvrdé lebky, ale duch jak motýl hebký, jako paprsk věčné zory vyvzdoruje ze skal ráj; radosť žití dobývá se z tvrdé bídy v silné kráse; máte přec, ó české hory, poklady, jak vece báj. 69
ZÁTIŠÍ.
Přes březový můstek, jenž by slušel krásně na obrázek ladný, jde můj volný krok; nakloněná vrba zelené své třásně spouští hustě dolů přes něj na potok. A ten potok tolik, tolik písní umí, každá vlna jinou, stále pěkněji, až jak plna ptactva duše v ohlas šumí, až v ní plynou písně jako v ručeji. Svěží, jak ty rybky pod blysknavou vlnou, myšlénky se volní ze svých dumných pout. Hle, ta voda v běhu skáčíc chutí plnou náhle zastavuje bujarý svůj proud. Jak by neprodlela v líbezném tom koutku? Kdož by netoužil zde dlouho, dlouho snít? Háj ten kolem léčkou z čarovných je proutků, ráj to malý, odkud těžko dále jít. 70 Nad zátokou lesklou, něžně zastíněnou, po níž tančí vánek utajen a tich, stromy jako kytky koruny své klenou, tisíc bílých zvonků svlačce kane s nich. V zátoce té luzné tušil bys, že víly v zlatém polostínu koupají se jen, však i prostých kačic zástup sněhobílý, plovoucí tu družně, zdobí obraz ten. Jsou tu jistě doma, pokojné ty kačky. Kamenitá cesta vede dále v les, – hle, již za houštinou chaloupky jak hračky, víska, nad níž skály pnou se do nebes. Jako hříbky v mechu chaloupky ty sedí v rokli řadou vzhůru podél bystřice, spěchající tam, kam okénka jich hledí, v tříbrotkaný údol Tiché Orlice. V pravo, v levo, jako háďat lesklá těla přes pěšinku v potok hrčí praménky, – snad ni jimi skála něco říci chtěla, vyronit své slunné, vroucí myšlénky. 71 Šumno kol, a přece ticho, jako svato; slyš, tu silný, tvrdý rozléhá se hlas; zaštěkal to hafan, skalin ohlas na to opodál se ozval mírně zas a zas. Od chaloupky mnohé z plůtku ven se řítí chundelatý strážce, když mě blíže zřel; z povinnosti štěká, ale dobře cítí, že to nepřichází žádný nepřítel. Zavrčí, však nechá přistoupit mě blíže přes dvoreček těsný na chudobný práh, odemknou se nízké dveře bez obtíže, ani živé duše není v sedničkách. Jenom ve předsíňce v slámě vážně trůní kvočna obklopená svými kuřátky, jenom s okna muškát vítá mě svou vůní, však po hospodářích ani památky. V příbytku tom němém lidí nepřítomných příroda jen vede výmluvnou svou řeč; rozešli se všichni po svých cílech skromných, všichni ve svou práci – jistě v senoseč. 72 I ta nemluvňata odnesly si matky, kolébky jich prázdné slunko vyhřívá; ani dětská chasa u jediné chatky nevybíhá v cestu, nehrá, nezpívá. Do školy šly děti – kdož ví, v jakou dáli a jak pozdě až se vrátí za šera, tajemnou až roklí v lesném klíně skály provodí je stinná báje večera. Nikoho tu není, ale ve předtuše, jak by prorocký mně dar byl náhle dán, zřím je jako živé, prostinké ty duše, otevřené jak ty chatky dokořán. Důvěra jest bytem pod střechami těmi, dobrota v těch srdcích zloby neznalých, pověděly mi to chatky, třeba němy, že tu nevědomo lidem, co je hřích. Odevzdali statek ten svůj skrovný, chudý příchozímu jako bratru na milost: ať tu odpočine, znaven svými trudy; nechť jich doma není, svatým jest tu host. 73 Mníte, že ty chatky brání pes jen bdělý, a jen stružek v cestě křivolaký klus? Ne, mně zdá se, že tu chranně zlobám čelí velký, svatý, čistý lidu genius. Zdá se mi, že o čem sníme v tužbách svojich, čeho na budoucnu žádá lidstva vzdech, bez bojů nám bludným, odchovaným v bojích, žehná v nestřežených, smavých chatkách těch. 74
POD CHATOU HORSKOU.
Jak to divno! Na té obrovité hoře, na níž tmí se, hučí lesů moře, chaloupka tak malá, jako krůpěj rosy, – ale co vše skrývá, Bože můj! Jak ta krůpěj v sobě duhu nebes nosí, chaloupka tak plna, plna nebes jesti, v chaloupce té sídlí štěstí – sladké štěstí! Bůh je opatruj! Myslila jsem, že je štěstí velké, valné, nebetyčné, jak ty hory skalné, že je šíré jako moře beze hrází, ale Bože, jaký byl to klam! Ono zatím vrátky nejnižšími vchází, na nejužším prahu s mužem, ženou hrává, nejdrobnější nožkou práh ten vyšlapává, nejmenším je tam. 75 Hleď jen pod tu střechu jako hříbek skrovnou, v chatku hlemýždímu domku rovnou, do koutku, jenž sotva k oddýchání stačí, okénečkem velkým jako dlaň: zříš tam čtyři stěny, jež se k sobě tlačí, jizbu těsnou, již bys do uzlíčku sebral, ale tolik blaha, že by král snad žebral, – Bůh to štěstí chraň! Myslila jsem, svět že v pokladech svých říší, v lodích moří, na svých trůnů výši, málo skvostů má, by vykoupil si štěstí, ale jaký mě to šálil blud! Ne v sta lodí – v jedno náručí se směstí; ó jak mála, mála k němu zapotřebí, ó s jak málem snadno žíti v zemském nebi, byť jak ptáček chud! Ale že to štěstí, i když dokonalé, jest tak příliš útlé, prosté, malé, ó jak lehko jako pírečko se ztratí, zmizí náhle, než se naděješ! Prohledej pak hory s výše na úpatí, hledej v dálkách země, ve hlubinách moře – jednu náruč štěstí v nesmírnosti hoře! Bůh tě potom těš! 76
POTKÁNÍ V POLÍCH.
Jest krásno v polích, svato, když červánkové zlato se line v zlato klasů a na obzoru splývají zem, nebe svými pokraji a v jednom zlatojasu se líbají. Jest krásno zralé žito, kdy v zlaté vlny slito, jak jezero se houpá, a nad pole i nad soumrak co blízké žatvy zlatý znak srp měsíce kdy stoupá v jas do oblak. Jest luzno v polí šíru v tom půlšeru a míru, když pozdním zlatým světlem 77 jen hoří jasné barvy niv, žár s muškou letí jako živ a v máku rudě zkvetlém plá na podiv. Hle, vbíhá v polní stezku svit večerního lesku, a stranou chatka mhouří již slunné oči okének; jen v krbu mžiká plamének, a nad střechou se kouří dým v prstének. Jak lahodí to jemně, když dýše teplá země z pod prvních stínů roušky svých polních mezí vonný dech, když vlá jí na umlklých rtech van mateřiny doušky jak v sladkých snech. Tak líbezno a milo mi vždycky v polích bylo, kdy vzletěl naposledy 78 až pod blednoucí červánek a „dobrou noc” pěl skřivánek, až vpadl v soumrak šedý a ve spánek. A vždy mně bývá tklivo, když ne poli tak živo, jak všecko chvátá s prací, a když pak dosti díla dnes, lid žnecký, samý smích a ples, jak rád se domů vrací v svou tichou ves. Však ze všeho, co zkvétá a zraje v slunku léta, mně nejvíc duši světí a blaze jímá na poli, když po mezích se batolí ty pestré řádky dětí; jdou ze školy. Ba líp než kvítí jiné se věnec žáčků vine kol našich zlatých polí 79 jak bujně zkvetlý letorost, a kdyby kraj náš byl ho prost, což byl by pustý, holý a smutný dost! Nad dětskou pouť tu denní nic pěknějšího není, ta patří ku obrázku, k té naší české krajině; tak vdechují z ní dětinně vždy novou, zdravou lásku k své otčině. Snad hodinu, snad míli ti poutníčkové pílí kams pro zrnéčko zlaté dost malinkého vědění; jest pro více to pachtění, to putování svaté než k modlení. Žeň chleba z plodných polí když vezou ve stodoly ty plné vozy žnecké, 80 kde zraje prostá duší žeň? Krov chudý čeká na sklizeň, a hlavičky ty dětské ji nesou veň. Tak nesou požehnání kol zlatou polní plání ty řady křivolaké hlav, čapek, šátků, karkulek a blýskajících tabulek až z dáli kdo ví jaké v svůj útulek. Když potkají a zdraví, a západu svit smavý dál provází je polem, tu měkčí pohnut ve mně duch a slibněji se vlní luh a zlatěji se kolem skví zem i vzduch. 81
V PANSKÉM PARKU.
Ctný předek obezdil kus žírné role, tam založil svůj park, tu pýchu svou, ten potomci dnes ještě divem zvou. Co dnes je nahoře, dřív bylo dole; kde vršek byl, jenž na přírody zádech se hrbem zdál, ten srovnal jemný vkus, však na rovině vtipný genius chtěl skály mít, kde v skočných vodopádech jak po klávesech spinetu jim šustí proud umělý, koncertující host, když v nádržce je vody právě dost a v neděli se na pět minut spustí. Jak naslouchají romanci té šumné kol stromy! jako znalci kývají, druh druhu kritiku svou šuškají a znova umlkají v ticho dumné! Ty vážné hlavy stromů! Přistříhány tu v sloup, tam v kouli, onde v pagodu, svým tvarem překonaly přírodu 82 a jeví se mi ctihodnými pány, jimž parukami větřík nenadálý když proletí, jich ševel tlumený se zdá, že skládá obsah učený o vnadách bohyň v staré madrigaly. I slouchá pahýl sloupu, jenžto skrývá v mech zlaté datum – němý památník, a kamenný též hrozný granátník až od vrat parku strnule se dívá, jak byl by dojmem zkameněl teď právě; šum kaskád vykouzlil mu vzpomínky těch dnů, kdy jeho žluté holínky a rudé výložky se skvěly v slávě, než déšť jich krásu smyl; on ke mně poulí zrak plný zuřivosti unylé a závisti, v něm teskně ožilé, s níž moje kroky stíhá, nebo jdou-lijdou-li, kam libo jim, on na svých nohou vázne a nemůže se hnout, tam někam v před, kam zašel jeho čas a jeho svět, jej zůstaviv tu žasům změny zkázné. Jdu, zrakům jeho uniknout si přeji. Kol cesty houšť je rovná jako zeď; hle, přede mnou se trávník šíří teď, a přímočárná stromořadí spějí z dvou k němu stran; vše v pravo, v levo stejné. 83 Tu v trávě z květů různých přede mnou se skládá v komposici tajemnou dvé půlek figury snad čarodějné; toť vzorec nepodobný čemukoli! Když o něm bádám, vypadá mi tak, jak na slunci by premovaný frak byl rozestřen, by provětrali moli. Však za trávníkem proti mně – hle, stupně kams výše vedou v husté loubení; dva bůžkové tam stojí skroucení a drží erby honosně a zpupně. Než dojdu k nim, tu krása kras mi zjevena: toť růže bledá, leč tak zázračná, tak šlechetná, že barva oblačná jí modrá v žilkách – růže modrokrevná! Jak vznešenou as vůni div ten roní, chci vědět, nábožně se přikloním, nos v úctě snížím, a když přivoním, v čich praští pižmo... Jak když děs mě honí, dál běžím: po schodech, pak po stezníku, kde větve stromů v klenby svázány a umně samorostlé altány jsou prostříhány v houšti čimišníku; tu vzácná sosna, s vůní hyacintu, mi stojí v cestě; v pravo, v levo však zřím pěšinky se vinout všelijak, 84 a že jsem v srdci parku, v labyrintu, mi zřejmo teď, ba stříška gloriettu se potutelně z vršků červená, a v houšti číhá soška kamenná: toť Milek, šelma, jako hotov k letu, jen co mě zmate! šibal tiskne ke rtu svůj prstík – – nemyslím, že cucá jej, však značí to as: mlč a pozor dej. Nuž jdu a bloudím, až mi toho žertu je skoro dost, v tom vůni hyacintu zas dýše sosna, za mnou všelijak se vinou pěšinky, ba vidím tak, že šťastně zbloudila jsem v labyrintu a na prázdno mě vedla chůze dlouhá. Tu Milek zas! Aj, tys mě za cílem, ty stvůrko malá, vyved’ aprilem? Hle, prstíkem teď mrkvičku mi strouhá. A zas jdu ke schodům, zas při stezníku jsou větve stromů v klenby svázány, zas umně samorostlé altány jsou prostříhány v houšti čimišníku. Však pod schody tam překvapení svůdné! Tam rybník jest a loďka u kraje; jen v loďce na dně vskutku voda je, dno rybníka však na sucho je schůdné. Jdu na protější břeh; tu křivolace 85 se stoupá na umělý pahorek, i ční tam zvláštní vtipu výtvorek: toť zřícenina, ovšem imitace! Tu se zdí visí břečťan jako copy, a větru dech když jimi zaklátí, zas nový vkusu div mě uchvátí: slyš, akkord vzdušný proudem sféry ztopí, neb harfa aeolská v Gis-moll si vydychne, žel jen, že harmonický její sten čas rozladil již dávno, hudlař ten, a sluch si pohoví, když kouzlo ztichne. Dál pod ruinou sráz; tam prales bují, tam balvany se v kupy hromadí, však zděny na cement; tam kapradí je vysázeno kolem skalních slují a jsou tu povalené, puklé kmeny, však hlavní půvab jest, že lesní dol je dělaný s tou divočinou kol; jen zápach bahna jest tu přirozený, ač bahno samo zásluha je lidská. To horské jezírko tam v rákosí i tklivá pověst, jíž se honosí – smrť milenců to velmi romantická – vše děláno jest umem důmyslným! Co krok mě obdiv plní víc a víc. Tu kaplička – však rozliš rub i líc: 86 jeť uvnitř budoarem něhy plným; kde domek čínský, jistě v jeho nitře jest barokový oltář s Madonnou, a v poustevně za lian záclonou síň hodovní se kryje věru chytře. Toť duch, jenž nepodlézá pojmům všedním a prostým pravidlům, však na příkoř je přeskakuje jako hrdý oř – duch vyšší, privilejní slovem jedním. Již konci as má procházka se blíží; zeď parku za stromy již bíle ční; mou cestu stíní vrby smuteční a bolná předtucha zde mysl tíží; hle, v trávě růvky... šátek chystám z kapsy, již napřed slzným dojmům oddána; čtu na prvním těch růvků: Diana – čtu s jmény božstev upomínky na psy. – Zeď, vrátka, na nich nápis: „Do jízdárny”; a mřížkou zřím, jak v písku po pláni svou ryzku Auroru tam prohání ctných mrtvých předků mladý dědic zdárný. 87
V ČESKÉ CHALOUPCE. (Upomínka na Národopisnou výstavu.)
Vy krovy staré, omšené a světničky vy starosvětské, kde všecko jest tak svěcené, tak vetché vše a přec tak dětské, tak zašlé, mrtvé, bývávalé – a svěží přec jak život sám; vy koutky nízké, skrovně malé – a neobsáhlé, neskonalé jak velechrám! V ký kraj se duše odhoupá tím malovaným kolebadlem? Ký duch k ní náhle vystoupá, skryt v kočičkách tam za zrcadlem? Čím to, že srdce vyřezané tam na stolici dubové s mým srdcem v divný soulad plane a zevšad zářné chvění vane tak májové? 88 Tu bábin fěrtoch, samý květ, tam čepec pro veliký svátek s dnem zlatým, starý na sto let, tu modlitby, tam kolovrátek; tu s tulipány strakatými zas žlutý kožich pantáty, a živůtek zde, samé prýmy, jenž k hrdlu zdoben jiskrnými kol granáty. Čím prostinké ty památky nám drahé jsou tak nevýslovně? Proč jako v dětství pohádky nás vábí k sobě očarovně? Ó tím, že každá zdoba tato i každá práce, každá zvěst, že vše, co z ducha lidu vzňato, tak české zrno, ryzí zlato, tak naše jest! Tak svůj, tak věren sobě byl ten lid i v robot robské tíze! Svou víru ctil a velebil svým srdcem v kytli vlastní příze; svůj mrav i jazyk, pýchu svoji, 89 svou hlavu měl, svých dlaní pot, své květy vlažil svými zdroji a znovuzrodil k žití boji svůj, náš to rod! A my teď, jeho dědici, se ženem’ s pachtivými ňadry plout v cizích proudů směsici a maškařit se v cizí hadry. Kde moda v hlasný pozoun vřeští, hned světovost se dere v nás, hned horečkou se všecko třeští a sdírají hned vnuci čeští svých předků ráz. I hanbě v pozlacené říze má klaněti se prostá čest, má zdraví blahořečit hlíze, když světovou a v modě jest. Ó duchu otců, duchu přímý, ty duchu vlastních pravd i kras, věj, zaplaš omamné ty dýmy, dej, ať jsme tvými, necizími a svými zas! 90
KOSAŘ.
Na lučině květné kosař trávu seče; jak mu kosa létne, květům hlavy setne: což mu krev z ní teče? Kmitá kosa, kmitá, každým sekem znova zrudlá, bleskovitá, jako krví zlitá z díla katanova. A kam vjede, všude v trávě, jak ji skosí, jedna rána zbude, všady kapky rudé jako krev ji rosí. 91 Nejen kapky chvělé: proud se rudě valí, šíré moře celé žhavě zkrvavělé luhy topí, halí. Až to zraky slní, nachem plá to v luhu, krví se to vlní, dolinku to plní k černým lesů kruhu. Zda-li ťal v tu chvíli hlouběji snad maně kosař v divé píli? Proťal země žíly, do srdce ji raně? Kdo je on, ten lítý kosař mezi lesy? Šerý, duchovitý, kolem krví zlitý jeho zjev mě děsí. 92 Proč tak dravě kosí, květy luhu drtí, že ho neuprosí ani pláčem rosy? Je to kosař Smrti? Náhle západ šedne, vše je proměněno: záře krve bledne, kosař kosu zvedne lesklou na rameno. Jde – a v šero siné s písní vzdaluje se; na lučině stinné s trávy rosa plyne, třpytí se a třese. To již jasno je mi: není div ten prvý! Dřív již kosař němý kosil v české zemi, až ji zalil krví. 93 Kosil, jak když bleskem vzteklá bouře mává, když nám sledním leskem na tom nebi českém zapadala sláva! Kosil, až se stmělo, noc až zahalila zem jak mrtvé tělo; vše pak oslzelo – a nám píseň zbyla. 94
SLOVANSKÁ RHAPSODIE.
Sto světel ve dvoraně skvěle plálo, sto srdcí hudbě slouchalo a tálo. Z dum vezdejších, jež jako těžký spánek mě tlačily, má duše procitla; ji probudil a zvedal zpěvný vánek; sta paprsků kol zlatě zakmitala jak perutí, jež zvaly: „Poleť s námi!” I pozvolna mi vzlétal cit i duch kams ve prostor, kde nad zemskými chrámy chrám hvězdný čněl; kol jas mně obejímal, a dole – slyš! čím vlnil se to vzduch? Tam oceán jak ze sna tiše hřímal, tam rodily se harmonie divné, tak úžasné, jak mocí tvůrčí sudby když v moře dýchne Bůh – a ono živne! Tak žilo kol a vřelo moře hudby. Ó zvuků vlnění! Já slyšela jsem stíny chmur, jak po něm plížily se, i větru vzdech, když skalám o čela se šeptmo třel kdes na nehybném myse. 95 Já cítila jsem, v přetajemném ruchu jak chvělo se to moře beze hrází, s ním spolu tušila jsem jeho tuchu, jež věstila, že lepá bouře vzchází. I vzešla bouř! Teď vichor zvučných krás se rozepěl a rozburácel plesně, dul hrozivě, až rozkoše vjel mráz mi do kostí, až sevřela se těsně má slabá pěsť, jak vojín jílec svírá. Ó hudbo zázračná! Tvá sladká lyra teď napjala své božské struny z blesku! Hlas houslí mohutněl a sálal vzhůru, jak plamenným by šlehal jazykem! Ty řady smyčců, topící se v lesku, se zablýskly jak meče nad šikem, snad meče ohnivé, jež křivdu stráví! A jako tuby andělského kůru trub zlalolesklýchzlatolesklých rykot bojovný zval v zápas velký pod korouhev slávy – zval v soudný den, v ten triumf čarovný; kde láska bude lidské rody soudit, až ty, kdo spánkem hrobu spali, vzkřísí! Žas, vytržený jásot, vzlyk se mísí v té písni obrovské, již slyším proudit; ta zvučí, svatou vášní rozbouřená, jak přísaha, již skládá bohatýr, 96 jak junák výská, jako vdova stená, hrá jako k tanci, hřmí jak bubnů vír, jak děvče zpívá, jako zvony zvoní a sirotkovy těžké slzy roní! V ní duje buran severního kraje, v ní dumný nápěv jihu vánkem vlaje, v ní slunko vychází a zapadává, však co v ní zaplesá i zanyje, v tom všem zní jedno vroucí zavolání, zvuk jeden, jedno jméno: Slavie! ó Slavie! – Jak příboj moře v skály proud písně v silná srdce plemen buší: Což věčně, bratři rozloučení v dáli, z té lhostejnosti nic vás nevyruší? Což marně volají k vám druhů hlasy? Což Slavie, ta máť, jež na ňadrech vás všecky tulí, sčítá slzy všech, a za níž děti svorně meče tasí, ta obryně, jež třímá nad všemi svůj mocný štít a činí na zemi z vás národ velký, nezdolný a svůj: což Slavie ta věčně bude pouze snem, písní, voláním – jak hlahol můj, a vidinou, jež prchá naší touze?! – 97 Zřím kypět moře, nad ním clony chmurné... tep srdce chvátá, oko slzy plní. I dozněly ty slávské rytmy burné jak modlitba, kol níž se bitva vlní. 98
NA PRAHU RÁJE.
Ráj není v žití, ale poeta se světlou stopou k jeho prahu blíží, kde noha lidská stane zakleta a toužně zrak jen vniká zlatou mříží; tam květnice je, rosou poseta, kde zdroje jako plynné světlo tekou a nad pěšinou zelenou a měkkou, kde duha přes duhu se v klenbu kříží, kde živým věncovím jsou stromů sněty, sta motýlů s nich kanou šírým křídlem, jak by se v pádu rozvíjely květy. A v stínu modrém nad zlatavým zřídlem, v němž krásný tygr rudý jazyk chladí blíž klidné laně, jež tam spočívá, si pohrávají kolouškové mladí, k nim bezelstně se vinou lesklí hadi. 99 A hloub, kde vonná houšť se zatmívá, květ svítí velký, v jehož kalichu jak na obětní misce na úbělu se vrší zlato míhavého pelu; ten pel však – jsou to žluté krčky ptačí, květ rajským ptáčkům na hnízdo tu stačí, v němž útulně to pípá potichu. Kol visí plody tvarů báječných, vzduch věje od nich sladký k ústům zprahlým a zhořklým smrtelného zvěda tamo; tak plno medu povětří je samo, že včely z paprsků jej slunečných i letmo ssají s libým bzukem táhlým. Ba slunce, luna, myriady hvězd – hle, světy třpytné mezi plody ráje se věsí v klíně rozkošného háje a v stinných haluzích jich plno jest; ta světla božská chodí v ráji spat, když let je znavil, svita do poupat. Vše v souladu, jak dobrý Bůh jej tušil v snech tvůrčích, tulí se v ten květný stan; jen člověk schází, vyhnán z ráje bran – on spanilý ten mír by věčně rušil... Jest vyhnán v světa útrapy a boje. Jen básník, ve snách u bran ráje stoje 100 a cítě v prsou ostří plamenné, jímž anděl za ním zavřel slastný vchod, on, pojav sdílné v srdce zraněné vše hoře, pod nímž úpí lidský rod, svět bolu v duši, před očima maje ráj, po němž věčná touha lidství plaje – dvou světů svědek, v struny udeří a v slzách v poslání své uvěří. 101
ŽENÁM DOBY NAŠÍ.
Jak moře zvlněné jsou času reje; rvou měkký břeh a bouřně do skalí člun ženou beze střelky, bez naděje v let opovážný vzhůru přes peřeje a v hloubku střemhlav zas jej zavalí. V té divé spoustě – kam se loďka řítí? Ó, chraňme majáky, ať nepohasnou, ať k jistým, věčně pravým cílům svítí, a z bezdna v přístav cestu jeví jasnou! Dost víří trosek v příboj rozpěněný; ó, střezme kotvic k plavbě šťastnější! Dost vichrů, ježto ryjí rozzuřeny proud doby ke dnu; lijme my, ó, ženy, v něj olej zas, jenž vlny zkonejší; dost obětí jest jícnu vírů vzdáno! Či zhltá vše jich řvoucí, dravý hlad? Dost pobořeno, dosti ztroskotáno; dál, v dílo lepší, – čas je budovat! 102 Dost pochybností, jimiž podemleta jest půda žití, dráha myšlení! My přede tváří zmítaného světa tam spějme, kde jest pevná pravdy meta a přesvědčenosť hajme v nadšení. Dost krutosti, jež vše, co v cestě, kácí; dost nenávisti mstící, sopečné! my lásce smírné, než se vykrvácí, zas vraťme staré právo odvěčné. Dost sudby, jež má hlas jen ku prokletí! ať o štít všedobra meč zláme se, jenž záštím zrezavěl až k rukojeti! Kdo nezná hříchy lidstva odpouštěti, ten nespasí ho, ani nevznese. Dost hořké vášně, ježto zemské nivy by obestřela troskami a hroby; my chraňme světu mír a krásy divy a kolébkou jej čiňme lepší doby. Dost věšteb, cizím chladem promrazených, jež vlastní hroudu, krb i otčinu chtí popřít nám a mít svět vyděděných, a v miliony sobců nespřízněných v ráz rozbít velkou lidskou rodinu. 103 Dost toho víru, závrati té děsné! Kam věk se řítí, kam jej štvou ty zmatky? Blíž, srdce žen! ať na vás v letu klesne, ať zadrží jej v pádu náruč matky. 104
NOVOROČNÍ.
Venku bručí, vrže, břinká větru bouřný orchestr; marš si hraje ku odchodu starý přítel Sylvestr. Mnu si oči, divno kolem! Nevím, pravda-li či klam: slyším něco harašiti v stínu kamen, v koutku tam. Jest to on! Ach, Sylvestříčku, proč mi bouříš ve spánek? – Křeše, připálil si bradu, nasvítil teď kahánek. Teď se skrčil, kutí v peci, dmychá, fouká z plných plic. Co chceš kuchtit? – Usmívá se, neříká však nic a nic! 105 Teď to v kamnech zahučelo, – konečně si zatopil! Z bobečku teď honem vstává, by se slova uchopil. „Mám vás rád, vy Čecháčkové, dobré jste vy dušičky; proto spálím, nežli půjdu, loňské vaše chybičky. „Vše, co u vás nehezkého, do peci to poberu. Hleď, mám toho haraburdí plnou modrou zástěru. „Hleď ty plihlé, zvytahané opoziční punčochy, vycpané ty noční čapky pro národní lenochy! „Na marš proti nepříteli hle, ty staré bačkory, a ty hrubé škorně vaše sobě samým na vzdory! 106 „Hle, ty vaše dlouhé šosy, fraky nahrbených zad, s výložkem se tetelícím na řád nebo křížků řad! „Hle, ty vaše škapulíře a ty vaše livreje, hle, tu špínu z vyježděné karierní koleje! „Hle, to trní nalíčené z vykopaných sobě jam! Hle, tu závist matadorskou, literární slavomam! „Tribunů hle radikálních pohmožděné pazouny, řemení jich z tlusté kůže na strannické tahouny! „Viz ty daně, viz ty dluhy! Čecháček jich budiž prost! Vše,Vše to spálím! Volna vzrůstej Čecháčkova velikosť!” 107 Ustaň, volám s uleknutím, sic mě hrůza obestře! Neupaluj, dobrodinče, kamaráde Sylvestře! Nech nám tu to haraburdí, neolup nás o poklad! Kdybys nám to, brachu, pobral, zle by bylo odevšad. Hned bychom si pořídili ještě větší bačkory, ještě hrubší za to škorně vlastním lidem na vzdory. Delší bychom střihli šosy, vykopali více jam, lenochů by bylo více a v nich větší slavomam. Ještě více škapulířů, ještě více livrejí, větší strachy přede skutkem, větší humbug s nadějí! 108 Větší daně, větší dluhy, – máme jich tak zrovna dost! Radš buď přes rok trochu menší Čecháčkova velikosť! 109
ZPOVĚĎ ATHEISTY.
Jen ve mně soudce jest, jenž hořce mstí a svatě blaží – ne tam nad chmurami; jen sobě mužně vyznám všecky klamy, v něž pobloudil jsem; všecka tajemství, jež slepě pučí v pudech mých i která se ku vědomí vzpjala a pološera i rozvinuta v rozumový jas, před soudem pravdy mají hlas. Ať zkoumal věčnost Řím či Nazaret, ať kněží nad Gangem, ať v poušti židé: vždy každé božstvo vymysleli lidé, nechť snili báje Bible nebo Véd. To sladké utěšení, víra v božstvo, vždy byla berlou pro ubohé množstvo, jež v potu porobenství nemělo ni oddechu, by myslelo. 110 Však duchu, který bystře z vlastních sil jde stopou pravdy, berly třeba není. Zřím přírody kol mocné vévodění a z jejích studnic poznání jsem pil, že hmoty zákon nezdolný a slepý, jímž kámen padá, tráva pučí v stepi, jímž krouží všehomíra tělesa, můj řídí los, ne nebesa. Jak dětinský to klam, že prabytosť ta všemohoucí, tvůrčí, nedozírná, jež rozplodila slovem do nesmírna všech světů nepočet a věčitosť – mé malé „já” že hýčká, kvil můj tiší, mé chtíče hlídá, modlitbu mou slyší, jak světská „Výsosť” že mých poklon dbá a slávou lichotit si dá. Jak malicherně ješitný to blud, že všeobsáhlý, nadsmyslný všeduch i chuť mou sytí, hojí i můj neduh ba o groš se mi stará, jsem-li chud! Ne! síla hluchá, chladná, velkolepá ves život rodí, tváří, hněte, tepá, vše bezděk, slepě nutí žít a mřít jen proto, že to musí být. 111 A přec – ať vyřknu zpověď bezelstnou! přec někdy – – často, když mě nezdar stíhá, kde pro květ žití sahám, když mě žíhá pal kopřivy, když s hanbou bolestnou zřím důmysl svůj směšně oklamaný, své snahy marné, cíl svůj podkopaný, když náhoda mě týrá protivná jak schválnosť jakás podivná: Když zuby skřípám, že mi poctivý plod rázné práce vyrván nicotami, pak hněvem kypím, horlím výčitkami, jak kdyby los můj nespravedlivý byl něčí vůlí vědomou tak spředen, a vinen vším i za vše odpověden kdos všemocný! Já v Boha nevěřím – však s Bohem přec se hašteřím. 112
MĚSÍC Z RÁNA.
Probouzím se. Jitro bílé – dole sníh a výše pára – rudožhavým okem hárá od západu v širou běl; plný měsíc, v dol se chýle, v denním jase v mlhu zemní opozděný klesá, temní, jakoby se hanbou rděl! Jsi to v pravdě? Jsou to čáry? June bledý, zlatovlasý, kam se děly krásné časy, kdy’s mým nočním vzdechům plál! Zřím tě rudnout v běli páry, jak když selka v strachu zhlíží kapku krve v mléčné díži, s níž si rarach jistě hrál. 113 Problouzněných nocí strážce, mladých snů ty důvěrníku, v jehož záři od slavíků poeta se učil pět, ty, jenž na své zlaté vážce vážil’s nejslastnější chvilky, slyšel’s hrdličími trylky na rtech polibky se chvět! Více báseň nežli hmota, zlatý orloj byl’s ty plesný v době rajské dětem vesny; dnes však – jaký jsi to zjev! V šedinách se divně motá tvoje noční toulkou zpilá hlava, jež by ráda skryla líc tu žhavou jako krev. Tajemstvími v nočním tichu rusalky tě častovaly, kvítky se ti zpovídaly z něžných dum své neviny; teď však jako plamen hříchu rdění se ti v líce nutí – žhavý uhel pozdních nutí padá na tvé šediny. 114 Ano, zřím to na tvém žáru: pozdě, pozdě, brachu milý, sladký zápal pošetilý uchvátil tě ve svou moc! Mladou tužbou pozdě k stáru rozpálilo se tvé nitro! Pozdě již! Je mrazné jitro – dávno zmeškals jarní noc... Jsme i lidé tací, arci! Mnohý v mládí, v době vznětů znal jen trud a starosť kmetů, odříkání těžký kříž – až tu pukne srdce starci pozdním květem, junnou trýzní, touhou mládí, hlava žízní – vším, co zmeškal dávno spíš... Věčně tak chtí srdce lidí opozdilé stíhat štěstí; vínem sladkých čarozvěstí život věčně mámí hruď! Aspoň pessimisté vidí, co je věčně v žití vnady! K žití pud, ten věčně mladý, spálí jejich náuk rmuť. 115
ZIMNÍ POCIT.
Teď neklaní se vonný květ tvým krokům, nechť ho ušlapají, ni listů šum ni ptáků let ti v pozdrav nevlá v mrtvém kraji. Teď vánek měkkou dlaní svou tě nepohladí po mdlém čele, a smavé dálky nepozvou tě v slastný útěk z tvého žele. Tvým snům i tužbám píseň vln již pochlebenství nezašeptá; co v srdci máš, čím duch ti pln, ten sníh, ten led se po tom neptá. Kol mrazná běl jak moře pěn, v něm tonou černá pásma lesů, kraj zmizel třpytem zatopen, a nikde hnutí, nikde hlesu. 116 Jest, jak by vůle přírody sled každý shlazovat se jala své lásky a své lahody i štěstí, jímž tě vyhýčkala. Jak ocel skví se přísný chlad jí v něžném kdys a žhavém hledu; zří tak ti v líci, jak bys klat měl zkameněti v poušti ledu. Jak tmavý terč těm zrakům vstříc jsi sám, – a kol se niveč bělá... zda ještě živě plá ti líc a živě dumá duše vřelá? Sám, opuštěn, zda cítíš jej ten los, jak smrtně v žití zebe? Klat před Medusin obličej a vypovězen v sama sebe! A přec, byť tvorstva ledný kruh se tebe zříkal bez účasti, pak srdce pro svůj žár i ruch je teprv s pýchou samo vlastí! 117 Když obklopeno ledných hor či ledných duší pustým změtem, tím výš plá šlechetný v něm vzdor, jenž ví, že samo svým je světem! A ví, nechť za obzoru mez běl mrtvé zeje v spoustě zimy, že v nepoznaných skrytech kdes má svého žáru pobratimy. Když mrazem krutě ztvrdla zem, pak srdcem vzrůstáš ku poznání, co lásky a co vůle v něm – a síly, jež svou lásku brání. 118
ZA TICHÝCH BLESKŮ.
Ty němé blesky na obzoru sivém, jež bledostí svou příšernou noc projíždějí bezměrnou vždy zas a zase, v spěchu náruživém: Co chtějí říci? Proč tak tiše hasnou? Čím bylo noci tajemné jich zaplanutí daremné? Proč mihnuvše se jedva – mlčky hasnou? Kmit záhadných těch duchovitých blesků – co zapírá svou němotou? Proč stírá náhlou temnotou, co letmo vžehly v nekonečna desku? Co zamlčují? Jsou jak očí žehy, když prozrazují srdce vznět, jejž vyznat nechce hrdý ret, ty blesky chvělé, plné hrůz i něhy. 119 Čí oči jsou to? Jaká bytosť tajná pal mocný, v skrytu hořící, mi nechtíc jeví, mlčící a nedostupná, velká, nepodajná? Zda zřídlem, odkud srší blesky tyto, je nesmírného srdce žár, v němž oheň božský vede svár s tmou démonickou, v níž je mlčky skryto? Zda plane láska v prsou všehomíra, zda soucit němý, plamenný, v taj majestátný vhalený jak tyto blesky z hlubin věčna zírá? Zda věje těcha smírná, bezezvuká z těch tiše zářných přeludů nám v hořkost zemských osudů, ó, zda to pravda, co ten jas nám vnuká? V tom letí blesk – a v odvěť na otázky hřmí temná dálka blankytu: Věz, krutosť v patách soucitu, hrom zkázy v jedno slit jest s ohněm lásky! 120 Jsme rány z bouří zemského jen světa – a takové jest v srdce v něm! Jeť člověk zaklet na svou zem, nechť dál jej vábí tajná, věčná meta... Co blesk je němý, jenž ti přetajemně v mih rozhaluje temnou výš? Hrom v dálce, jehož neslyšíš! a sudeb věčných nezná hluchá země. 121
VESNĚ.
Kolikrát, ó zlatá vesno, ve svůj slunný modrojas jabloň starou rozvilas květem, jak se v mládí rdíval! Kolikrát jí rozezpíval duši starou, jíž tak těsno, tvojich smavých písní hlas rojem ptáčků zas a zas, žeť jí jako dávno plesno! Tak vždy neseš svoje zvěsty mladých nadějí a tuch jako poupat sladký vzruch, jako ptačích písní vání v pozdní duše odříkání! Květem halíš černé klesty, květem dýšeš v rosný vzduch, květem věnčíš hebký luh – i to trní kol mé cesty. 122
PÍSEŇ DÍVČÍ.
Zpěv dívčí mezi ptačím zní z ozvěnného lesa, on vzruchem ještě sladším než drozdů nápěv plesá. On sladkých zvuků ladem a prostým slovem pěje, co v toužném srdci mladém se zázračného děje. Tak jemně v lesa vání tam děví píseň vplývá, až mním, že bez ustání tam ode dávna zpívá. Až zdá se, že to pění sem náleží tak právě, jak pěnic švitoření a trylek cvrčka v trávě. 123 Jak praskot s korun buků a ševel sítin s vánky, jak žezulčino „kuku” a klokot ze studánky. Až mním, ta píseň kdesi že hnízdečko má v stínu, jak hrdlička, jež v lesy z bříz volá do modřínů. Žeť tak tu povědoma, jak slunce v snětů síti, žeť jakživa tu doma a vždy tu musí zníti. V tom ustala v půl slova, v půl sladké melodie. Což jásot její znova se lesem nerozlije? Co přervalo ji maní? Proč mlčí již tak dlouze? Já toužně čekám na ni a ptáčky slyším pouze. 124 A ptáček jasnohlasý mi odpovídá v písni: Vím, jaká pečeť asi ta zpěvná ústa tísní. Vím, proč tak oněměly rty dívčí v prostřed pění: je uzamknul ret vřelý, je stisklo políbení. Když srdce k srdci sletí, pak umlká a slyší zpěv andělů jen pěti tou sladkou němou tiší. 125
NAPADLO ZÁŘE.
Napadalo záře s měsíce a hvězd; sprchlo zlata v luka plná jasu rosou kropenatá, v sivé moře klasů, v pásma bílých cest. Padá, rozlévá se zlato v paprscích; jak pyl z květů mží se světla mihy a výše hvězd a v letu zahalují líhy jako v zlatý sníh. Zapadlé je všecko v kouzlaplný jas; noci líce 126 planou němým divem, září jako sníce o čems opojivém, s rosou v stínu řas. Jak když srdce klesá kouzlem sladkých mdlob v ozářený, do hvězd rozklenutý, slastí vykropený, tajem obemknutý, čárný, zlatý hrob. 127
V TIŠI.
Ani luny svitu tajemnému, jenž se loudí v skrytu k loži mému, ani hvězdě oné snivě bledé, ježto mizí, tone v jitro šedé, když se začne šeřit spící ještě kraj, nechci, nesmím svěřit srdce svého taj. Prchnu skrýt jej sobě v samot hluši, zavru oči obě, zamknu duši; ani stíny lesů neuslyší, 128 co v tom srdci nesu v němé tiši; zrádně nezatěká ani dechem kol blaho, jež tak leká, v něm tak luzný bol. Nad pomšenou tůní ševel sítí ani jemnou vůní lesní kvítí to, co ve mně chví se, neobjeví! Nikdo nedoví se, nikdo neví.... Blesk tu nenadálý hvozdem pozatřás’, ohněm ve hruď skály bouřně vryl to v ráz. 129
DUHOVÝ MOTÝL.
Kol nejkrásnějších květů se mihotal motýlek v letu a duhovým křídlem vál; vstříc dýchala ze všech mu vůně, proň rosu a med měly v lůně, však on s nimi chvilku jen hrál a těkal zas dál. On myslel v toužném letu: Svět krásný je plničký květů, vždyť vládne tu čarovný máj! Květ každý mě neukonejší, chci zlíbat ten nejspanilejší! S ním prožiji života báj a naleznu ráj! Tak zmizel již mým očím; až dále kdy lučinou kročím, hle, motýlek sedí tu tich... 130 on chytil se na suchém hloží a křídloma třepá i množí si s mukami trhliny v nich. Ach, plakala bych! Ten motýl jest má duše, má touha, jež v mámivé tuše se vznášela, kam jen – ó kam? Ach, pohrdla líbezným květem zbloudila láskou a vznětem v lup suchému trní, a tam ji rve žel a klam. 131
NA VÝŠI HOR.
Nad mlhami, nade mraky, nad bludišti mutné země jen to nebe zří mi v zraky, jen to slunce plane ke mně. V němých skalách kročej zniká i ten tepot žilobití; tiš zde slavná, převeliká bez osudných ozvěn žití. Žulou věčnou vrcholiska strmí v nekonečna kraje, led jen ohněm slunka blýská, však tím ohněm neroztaje. V mrazné výší vznáším čelo nad vzpomínky, nad údolí, – však co nejhloub, nejhloub vřelo, i zde nejvýš vře a bolí. 132
POD ZRAKY HVĚZD.
Když tmou, jak světlých duchů sbor, ó hvězdy, zříte dolů v mých záhad rej, v mých bludů spor: kým kouzlem v odboj bolu mi shlížíte tak nebesky, že tichnu? Hvězdy! Vítězky! Vy věčný mír, já bouř a vzdor – a přec tak svorni spolu! Vy pláte v rosný květů klín i v hnízda krytá doubím, svit luzný šlete v země týn až k lidských ňader hloubím; ač chápu sotva v tušení řeč sladkou vašich zjevení – vy věčný jas, já pouhý stín – přec duši svou vám snoubím. 133 Jak nevěřiti v úsměv ten, jenž v jasné vaší kráse v můj hořký repot a v můj sten jak těcha rozlévá se? Vy hvězdy, pravdy plamenné, nad námi zářně vtělené, jste věčný svět, já chvilky sen, v němž marná touha zdá se. 134
TUCHA.
Noc jako stříbro! Její lesk div nezvoní! Kam děl se dolin stín a stesk? Vše zjasnilo se, ztichlo, kde se vánek vyroní, jest jak by štěstí dýchlo. Noc prozářila jezer klín až do hlubin – A máš-li v srdci černý stín, ta noc – ta v záři svojí jak jasnokřídlý cherubín hle – po boku ti stojí. Jsou chvíle – maně přiletí jak andělé! Znáš útěšné jich objetí? Ty pláčeš? Hle – co rosy se míhá v nivě zachvělé... Věř, pláče s tebou kdosi! 135
VSTŘÍC NĚMÉ NOCI.
Jak je tich ten vesmír velký s kružbou milionů hvězd! Mlčky tvoří světů družné celky, v něm je smetá s věčných cest. Nás však sudby moc kdy jímá, nám se srdce bouřně vzpírá; jak tu volá, jak tu hřímá pro vše, co mu odumírá! Snad i hvězdám zaburácí srdce bouřným ohněm bolu, kdy z jich kruhu zákon zmarů kácí ty, jež plály s nimi spolu... Ale vstříc jich němé kráse v mrtvém tichu, které vlá tu, žití vše jen vzpourou zdá se proti smrti majestátu. 136
CO ŘÍČKA ZPÍVÁ.
Jas jitra s leskem vody splývá a v slunném proudu říčka zpívá: Jsem píseň, jež se dala v let; mne srdce země plesně roní, pln záře ranné plá mi svět, mně každá vlnka trylkem zvoní. Až ku dnu ňader mých se slunko směje a hřeje a slouchá, co šeptů důvěrných si s vlnou vlna šplouchá. Jsem píseň, vzbudila mě zoře, mne žene touha, má pouť je dlouhá, ó tuším v dálce moře, v něm bezmezného blaha říš a k moři letím blíž a blíž. 137 Svá kouzla večer dolů schvívá a v lesku luny říčka zpívá: Jsem žití v proudu zvlněném, kde jas a stín se klamně snoubí, vln honbu zříš na čele mém, však nevíš, co si nesu v hloubi. Mně bijí tepny vln tu vášně hřměním, tu chvěním, a v běhu, jenž muk a slasti pln, chci prchnout poutům břehů. Jsem žití, rozkoš jsem i hoře, mně srdce buchá, a křídlo ducha chce dál, kde tuší moře, svět nekonečný, volnější! Jen ten mé touhy zkonejší. Noc obraz krajem temnem skrývá a v černém lese říčka zpívá: Jsem osud; schoulen v temna klín, jen tajemstvími proud svůj vinu; i břeh i běh můj – vše je stín, jsem němý, nikdy nespočinu; 138 věz, kamkoli svůj tok tvým ukryt očím kdy ztočím, a kudy se odchýlí tvůj krok: já dohoním tě všudy! Jsem osud, v slepé noci číhám, své víry, tůně skryv tajně v lůně, až k moři tebe stíhám; tam cíl tvůj; chvíli poshovím – tam najdeš, čeho nepovím. 139
JITRO NA VENKOVĚ.
Šedé jitro. Beze třpytu zlata jako pavučinou obepjata, bez skřivánka zamlklá je výše. Všady pára vlhké noci dýše, plihá, vánkem nezčechraná ještě; beze hnutí od okapů střech visí velké, slité kapky deště a jak sklenné plody na stromech rostou, kynou mezi bílým květem, s nímž tu onde skanou těžkým letem. Celý kraj i s chatami a domy jest tak tich, že zdá se bez vědomí vnořen v živel oblačný, a les, plný nočních snů, až u nebes jako tmavší oblak visí v mlze. Zřím tam oknem. Zašlé noci slze tekou po skle chladném, jak jsou samy. Studeno a mrtvo nad nivami jako v sklepení; kol hlásku není. 140 Slyš – v to pusté ticho opodál jaké tlumené to vpadlo pění? Odkud duchovitě pozavál zpěv ten, při němž tucha nechtíc letí kamsi v neurčito, do zásvětí? Pěvci v mlhách! Jste jen země hosty? Divná píseň! Z hluchých tajů vznesly nápěv její průzračný a prostý čtyři hlasy, vyplul čtyřmi vesly z mlčení, leč na jaké chce břehy? Tklivá píseň! Co to vane z ní míru, tesknoty a dumné něhy! Jak je úchvatná a neumělá, jak je skromná a jak vážně zní! Teď se tiše slokou odmlčela; v snícím lese souzvuk závěrečný zachytil se letmo, vydchnul chvěle jediné to slovo z písně celé, jež jsem rozuměla: „Pokoj věčný...” Ticho zas. Pak zvolna hlasů šum říká modlitbu. V tu slavnou chvíli opožděný praporečník pílí přes náves, kde tmavých postav tlum před chatou jak stínů v mlhu splývá; někde blízko náhle kohout zpívá – 141 na orlojích starých tak to bývá, hodina když došla. – Tlum se čeří, černý předmět vynášejí z dveří; z dálky štěkot zní – snad skučí chrt, jehož toulavá si vodí Smrt... Hnul se průvod, mizí. Zavřela se mlha za ním jako bílá zeď; jen ta mocná, divná píseň zase značí jeho cestu, slábne teď, hasne v dáli, odkud písně skonu vstříc se line jasné znění zvonu. Les se budí, volá ozvěnou tázavě, snad ptá se: kdo? a kam? Okno protější jak drahokam kmitlo se, a tvářkou ruměnou svěží hlavička se z něho kloní, hravý zrak se táže: „Komu zvoní?” V odpověď jen šeré hvozdy tam věčným, hlubokým svým dechem voní... Zajde život, zajde jeho klam; jaký život? – Dík, že smrt je němá! Čím a kým byl v losů hrůzovládí, dík, že na to odpovědi nemá příroda – ni lesy ani mládí. 142
ŽIVOT.
My v souladu jsme snášeli se oba – já a ten život matný, ať plížila se zdlouha jeho doba, ať jako ručej chvatný. Vždy svornými jsme soudruhy si byli, ač protiva jsme živá: on plný klamů, svodný, potměšilý – a já vždy důvěřivá. Ni strastmi nezkrocen a nepotlačen, vždy samý žár a plání, on plynul v tužbách, opojení lačen, a já vždy v odříkání. On, sliby na rtech sladce lichometných a v mladém oku záři, si letmo těkal po paloucích květných, a já vždy v potu tváři. 143 On v boje slavné, v půtky nepověstné mě s sebou nesa kvačil, on za své rány trofeje vzal čestné, mně sled mých jizev stačil. Teď plýtval hojností, teď želel mála, jak ubožec kdy strádá; co mé, co jeho – všeho jsem mu přála vždy bez hoře a ráda. Tak jsme si zvykli za let dlouhou řadu; pouť byla nebezpečná, však za ves klopot, mnohý bol a zradu jsem přec mu byla vděčna. Svým druhem, přítelem jsem život zvala, v něj prostou maje víru; já ničeho jsem na něm nežádala, a tak jsme žili v míru. Až kdysi z jitra na té pouti světem luh perlami se zrosil, má duše žíznivým se stala květem, jenž o jedinkou prosil. 144 Dím: „Příteli! jen jednou – nechci více – dej, dej mi krůpěj blaha!” Tu zřela jsem, jak sáhl po své dýce, a poznala jsem vraha. 145
NA VRCHOLU.
Bez dechu stopuji závratnou stezku, jest jako vyryta klikami blesku. Výše a výš pne se k oblaků příkrovu; lidských že kroků to sled? A kdo tam dojde, je možno, by k domovu po srázu dolů se navrátil zpět? Čeho tak vysoko stezička hledá? Zdá se mi přímo, že k slunci se zvedá. Pode mnou mizí a šeří se dolina v časný již večerní chlad. Výš, ještě výše, jak v pohádce hrdina, proniknu mrákavou v slunečný hrad. O každou píď vede nad krajem zkázy stezička zápasy s hroznými srázy; stoupá však, dobývá půdy krok za krokem, smělá i mrštná co had; harcuje poskokem, doráží útokem nad hloubkou zející v slunečný hrad. 146 Zvěděti prahnu již, k jakému cíli člověk tak vzdorně, tak odvážně pílí, za jakou tužbu to s propastmi bojuje, nedbaje trudů a běd! Jaké mu vítězství výše ta slibuje, že k ní tak chtivě si vyšlapal sled? Výšina skály a výšina žití! Hle, jaký palác tam bíle se třpytí! Zahrada při něm se květným zdá ostrovem uprostřed kamenných vln! Vrchol je dosažen – pokryt je hřbitovem, slunečné záře a smíru je pln... 147
FATUM.
Když pochybuji, hořké zkušení když v sladké přeludy mi víru vzalo, jež obraznosť si tvoří v nadšení a v něž by srdce rádo spoléhalo – Když odboj pravdy roušky báječné s čel strhal božstev luzných majestátům a žezlo vzal jich říši odvěčné: kéž mohu věřit aspoň v tebe, Fatum! Kéž mohu mnít, že matný žití děj tvá ruka řídí nezdolná i děsná, že, jako Medusin, tvůj obličej zřím trnouc tmít se nad lidmi – jak ze sna. Kéž myslím, tvůj že hněvivý to vzdor či přízeň jest mi sudbou zla i blaha, že vůle tvá, s níž marný lidem spor, mým krokům velí a mé činy sahá. 148 Kéž mohu klamat se, že bezbrannou a bezmocnou jsem, Fatum, ve tvé pěsti, že zbude jen: buď klesnout pod ranou – buď z ruky tvojí snášet trpné štěstí! Kéž přelhu se, že rozpor osudný ty rozhodneš jen, slepá, krutá sílo, chvat za štěstím, ten toužný, záludný – či chmurný rozchod s ním že tvé jest dílo! Ne moje! Kéž se přemluvím, že ty, jen ty, ó Fatum, původem jsi činů, z nichž uzrá plodné símě odvety, a ty že neseš zásluhu i vinu! Kéž nevidím, že vlastní chvělá dlaň to třímá kladivo, jež los můj ková, a proti zlu že jest nám žhavit zbraň jen vlastním ohněm, jejž si srdce chová. Kéž necítím, že vlastní vůle soud své těžké vyřknout musí rozhodnutí, žeť vlastním úsilím nám zmáhat proud, kde nejdivěji ve svůj vír nás nutí! 149 Kéž nevím, jakým kouzlem dařená ta malá, lidská ruka zdolá tvoji, a síla slabých, vůle nadšená, jak dlouho může vzdorovat ti v boji – Než klesne! Pád by snésti bylo snáz, moc kdyby slepá, již nic neoblomí, jak příval živlu porážela nás a v odpor nehřmělo to ve svědomí... Však vím, žeť naše moc, jež rozsoudí, a tvá žeť přeludem! Nám bude strádat a vinni být, když vášně pobloudí; nám bude pykat, nám jen účet skládat! Nám a ne tobě! V bájné slávě své jsi hrozno, Fatum, bijce smrtelníků; však hroznější, když kleslo bytí tvé – a v ruku vlastní vzdalos nám svou dýku! A nutno-li ji v naše srdce vklát, ty toho neučiníš, leč my sami! Nám zůstavilos, hruď si pravdou rvát či v slasť se zpíjet závratnými klamy. 150 Vím: také přijdou – kynou někdy blíž a někdy v dáli – svrchované chvíle, kdy vymyká se los nám z ruky již a ruka jiná stanoví nám cíle. Ta ruka nad naši však mocnější – to není ruka tvoje démonická, ó Fatum! Měkčí jest i krutější: tak mocná jest jen drahá ruka lidská. 151
SNÍH.
Sníh padá, v slunci mihotá se v letu jak z jara spadající prška květů, jak upomínka na vše to, co odkvetlo, co v duše svěží nám k nohám skleslo naseto a v slunci mrtvo leží. Hle, vločků stotisíce kol se chvějí jak drobných křídel živých v bludném reji, jak tužeb, jež cos hledají a nemohou to najít v letu i padají i padají jak po odkvětu. Hra jest to sličná, sníh ten padající, když paprskový úsměv slunka lící ji vzdušným zlatem protkává, – hra smutná, když, co květem zdá se neb křídlem, stuhlé sprchává a zmírá ve své kráse. 152 Co hvězdy z démantů se vločky lesknou, tak vyzdobeny na svou dráhu tesknou, jak letěly by na slavnost; vždy víc a hojněji co chvíli ten rozhozený padá skvost – květ nebes jasně bílý. A každý vloček, jak se v letu třpytí, toť jako jedno chvělé, bludné žití, jak jedno srdce úzkostné, jak jeden osud, jenž se třese a ve své touze žádostné si hvězdku nese. Dlaň jakás přísná, tajná, obrovitá to rozhodila vše, co kol se kmitá, ty vločky, hvězdy, naděje, ty losy a ta křídla chvělá, ty paprsky a závěje, ta žití odumřelá. Směs jedna jest to, jedno chvějné chmýří, co mezi nebesy a zemí víří; nic více život neváží než vloček sněhu, jenžto vlaje a v paprsku, jejž obráží, v dol padnuv taje. 153 Kéž jsem jen tolik, takým vločkem bílým! Kéž po svém zmítání se k zemi schýlím i přikrýt, až se zahřeje, kéž paprsky tak slunné piji, až jako jedna krůpěje se v půdu vliji. 154
ČÍŠI POESIE.
Až tebe zas, ó nadšenosti číše, k svým zvednu rtům, byť na jediný lok, v ten mžik, v nějž tucha nesmrtelná dýše, buď veleben tvůj hořký mok! Neb všecka žluč mých nezdarů a trudů, rmuť slz, jež tekly v němém boji zlém, pal výčitek i vlastní žel mých bludů se sladky zdají v kouzle tvém. Dým kadidla, jež klamným bohům plálo, ves triumf lži, ves tajný její smích, i láska k bědným, kletým, jíž tak málo, cti klatba, posvěcený hřích – Vždy lačný klam, jenž doufáním se sytí, pod maskou hrdiny zlý v ráně jed, – co bude vždy, co jest, vše zašlé bytí, zem, ráj i peklo, celý svět – 155 Jas žití, smrti stín, ó číše čarná, vše v nektaru tvém taje, v nadšení, i najdou všecka tajemství ta marná, v tvé hlubině své smíření. A jako královna kdys na poledni kvas nádherný tak pyšně slavila, že perly do vína, v mok příliš všední, si v bujném vznětu vhodila – I já tak v doušek snivé poesie skvost vrhnu drahý, jehož neželím! Ať nadbytek měmně lásky v ni se lije, mé slzy, plyňte s veselím! Jen marnotratně, bez míry se roňte, vy perly duše, k zlaté číše dnu; čím těžší jste, tím hlouběji v ní zvoňte, až v hodokvas ji pozvednu! Skvost víry k lidem, zmrhaná má vřelosť ať šumí z poesie nektaru, ať piji věčnou k ideálu smělosť a věčně lásce ku zdaru! 156
NADĚJI.
Vše slaví tebe, nejluznější vílu, jež – mezi pozemšťany domovem – v jich klopot ráno vstává s nimi k dílu a noci s nimi prosní pod krovem. Tak lidská vřelosť je v tvé božské kráse, ó naděje, ty dcero Edenu, že bytosť tvá – vzduch nebes – tělem zdá se a jeví tě jak zemsky zrozenu. Jak máť i otec milují své robě, krev ze své krve, duši příbuznou, tak lidé milují tě, věří tobě a laskají tě něhou líbeznou. I nevědí, že z červánků jsi tkána, že z mlhy ruka jest, již podáváš, tvůj úsměv z jasu májového rána – a z věčných záhad zrak tvůj žhoucí v nás. 157 Vždy přítomna v tom trudném lidském ruchu a všude první v našem dychtění – kdo věřil by, žes útlé dítě duchů, žes pouhý paprsek, žes vidění? S tak prostou tváří, jako sestra lidí, již u kolébky stáváš zpívajíc; hoch clonou prvních slz tě maně vidí, a šťastný úsměv jasní jeho líc. Ty družně na podušku k dívčí hlavě svou tulíš tvář a šeptáš v její sen, – a duhami, jež rozjařuješ hravě, mrak prvních žalů lásky promísen. Vzdech mužův slyšíš; na zpocené čelo mu náhle tiskneš celující ret, – a hrudi, v níž se tisíc útrap chvělo, jest volno, jak by proměnil se svět. On zná tě již, jej stokrát oklamalas, – a vždy tím sladším klam tvůj zas mu jest, ó naděje, jež útěchu mu dalas a sílu, břímě žití dále nést. 158 Ty tisíckrát jsi v jednom srdci spasnou, a srdcí stotisíce spasilas, i poslední kdy jiskérky již hasnou, vždy žití krb ty rozehříváš zas. Tak oblažujíc kráčíš mezi námi jak dobročinná, smírná bohyně, a hrůzy duše, zoufalým jen známy, tvou svatou lží se krotí jedině. Jak požehnání, jako rosa duší, jak vykoupení srdcí zmučených svou konáš pouť, a vzdušný krok tvůj kruší kov tvrdých losů, peklem žhavených. A přec, ty tvořitelko blahých divů, jsi ukrutna co katan mučící, jenž s rozkoší zří trýzeň chvělých čivů a nechce dopřát rány smrtící. Slz našich lačen, rozmar tvůj nám dlouží muk úděl v nekonečné vlnění, když srdce stokrát ví, že marně touží, a stokrát bouřně křikne: Splnění! 159 Ó, naděje, jak tygřice ty sytá si hraješ krutě se svou obětí. Jak zmámeně, ty moci duchovitá, nám srdce krvácí v tvém objetí! Jak blaze někdy bylo by, zrak rosný v tmu čirou odvrátiti od bludic, znát soud svůj pochmurný a neúprosný, zřít temno jen a nedoufati v nic! A nelze prchnout průsvitné té ruce; ta z hlubin ztichlých vyrve duši zpět vždy k nové strasti, k lásce zas a k muce a peruť zlomenou štve v nový let. I páčí hrobní kámen odříkání nám za srdce, kde spal již touhy žár: ó, Tebou slaví věčně z mrtvých vstání bol ňader zjizvených a vášně svár. Nám není spásy, luzná dcero nebe! kdo se srdcem je zrozen, je tvůj rob, a kdyby žít měl bez tužeb a tebe, svět byl by pyšný, liduprázdný hrob. 160
TAKÉ MODLITBA.
Jsi chrám,božský, věstný van tě plní, když něžný vzdech tvým tichem zazvučí, ty lese, jehož dech se touhou vlní, ty klenbo spjatá z živých náručí! Jsi chrám, když modrem hloubky nejkrasší se nebe do chvělých tvých korun spouští. A jak se nechvít? Trnu rozkoší v té luzné houšti. Jsi chrám, když každým listem nebe vnímáš: lesk jeho zlatý, mráčků jeho stín; s ním záříš a s ním slzíš, lkáš i hřímáš, ty jeho vzkazů všech jsi věrný týn. V něm haluzky tvé nejvýš vrcholí, tam vlají modrem slunným, v opojení, a nadšenosť tvou slavnou šveholí tvých ptáčků pění. 161 Jsi chrám, když sladce jásavými hlásky zveš slasť – ne v srdce ptačí družky jen, i v moje! Chrám jsi života i lásky, a vzpoury duch tu kleká odzbrojen. Jsi chrám, když věštbu svoji mohutnou tvé božstvo líbezné mi zašelestí! Ty věřit učíš mě, – a věrou tvou já věřím v štěstí! 162
JARNÍM KVĚTŮM.
Slunných sadů oděv zelený a prostý podzim krášlí plodů barvitými skvosty; jak jim sluší statně šperk ten přebohatý, mlžně zamodralý, purpurově zlatý! Každý strom se smavě v té své chloubě shlíží, v loktech láskou silných nese sladkou tíži, jak by slastně vážil v úrodě svůj podíl, šepotaje hrdě: ejhle, co jsem zrodil! A když se ho dotkne vánek bystroletý, štědře sype plody, jako sypal květy, když jej snivé kouzlo máje přiodělo ve věncoví vzdušné, jež tak rychle mřelo. Nebyly jste marny, květy opadané, na jichž místě triumf zralých plodů plane! Musily jste rozkvést v oběť nesčíslnou, musily jste zvadnout smrtí láskyplnou. 163 Za životů svojich květných stotisíce plodům těm jste dali život, sprchajíce jako by vás nebe zemi slalo darem! Kvěťte znova, kveťte každým novým jarem! Kveťte z duše stromů, kveťte z duše lidu, květy nadšenosti, ideálních vidů! Roňte na svět čistou záplavu svou květnou v množství nekonečném, v oběť bezpočetnou! Přijde jeseň, paměť jarních tuch se vrátí: národy jak stromy budou pyšně státi, – plody tužeb jarých šperk jim dají čarný! Ideály smělé – kveťte! nejste marny. 164
DÍVČÍ LÉTA.
Hra slunných světel tančí ve stínu jak paprskový potok hybný, zlatý; v mé okno táhne s vůní jasmínu dech báchorek a kouzel do komnaty. Spím nebo bdím-li? Růže západu svých lístků pršku v záři na mne sypou, a všecko zvučí snivě v souladu kol mne jak včely pod kvetoucí lipou. Či zasvítil to zlatohlávků let v mé přítmí, či to svatojanské mušky? Cos vlaje kolem – zdá se, bílý květ – cos teď se kmitlo v barvách sedmidužky. Tu krouží modrolesklý, kovový třpyt honících se v šeru vodních šídel, tam houpá se jak vzdušné věncoví rej motýlečků pestrou řadou křídel. 165 A vše to ke mně blíž se tetelí, vše se mnou hraje v ruchu dovádivém, až ten můj koutek stichlý, setmělý se oživuje pohádkovým divem. Hle, z květu máku, jenž mi padá v klín, dvé mladých oček náhle na mne září, a paprsek, jenž letí ke mně v stín, teď na mne kývá smavou dívčí tváří. Teď z motýla je děcko buclaté, jež na malinkých perutích tu visí, div změnil šídla v šotky křídlaté, jimž bujně hrají čtveračivé rysy. Vše, co se mihotalo kolkolem, jsou malé lidské, okřídlené zjevy, jich líce kvetou růží plápolem, z jich očí plane nebe mysli děví. A v reji bujnémbujném, ale spanilém mě oblétají hosté duchovití; těm na rtu smích, těm v líci unylém jak deštík májový se slzy třpytí. 166 Těm tichá duma mráčkem průzračným se na dětinné, čisté čelo klade, však i tím lehkým stínem oblačným to jitřně svítá jako štěstí mladé. A vše to nad pomysl krasší jest, vše jest to jako z jiných, dálných světů, jest jako ze snů, písní, rájů, hvězd, jak svěží, sladké duše jarních květů. I hledím dlouho žasnouc, jak ten rej mi k čelu, k líci, na ramena slétá, – tu dí mi nejsladčí v něm obličej: „Co nás už neznáš? – Jsme tvá dívčí léta! Jsme slasti, žaly, tužby, myšlénky, sny, vzněty, jimiž tvoje mládí kvetlo, jsme hravé jiskry, pestré plaménky, z nichž tvému srdci zaplál žár i světlo! Jsme žití poupata, jež u vínek ti z jara vpletla víla přelíbezná! Jen pohleď do zrcadla vzpomínek: jsme máj tvůj – či tvá duše nás už nezná?” 167 A dlouho, dlouho zírám jako v snech a mlčky cítím, jak mi oko zvlhá, i vzpomínám – a na minulých dnech mi jasný závoj dlí jak zlatá mlha. A ze záhybů jeho zářivých – jak z lučiny, když kopretinou zkvétá – zří zlaté hlavičky a čílek sníh, zří na mne po očku má dívčí léta. Ó, dívčí léta! Jste to, jste to vy? Zřím v pravdě vás zas v jaré, něžné líce? Svou paměť budím, hledám obnovy v ní vašich zjevů, – však vás neznám více! Vy že jste na té drsné zemi kdes mě provázela v život? Aj, mně zdá se, že kouzlo vaše prvně vidím dnes, nic na zemi že neplá v také kráse. Z vás že mi parné žití uzrálo? Z tak čarojemných květů plod tak hrubý? A vás-li mně kdy jaro dopřálo, jak bědno pak, čím léto mé se chlubí! 168 Vždyť nesplněn tu slib ni jediný, jenž luzně z vaší krásy plá i šepce! Jste cizí mně, jeť život prajiný než vy, sny mladé, jež on krutě depce. V něm jiné síly, jiný vládne duch, on vaše zvěsty v opak zvrátil maní, on duhovitou malbu vašich tuch jak barbar setřel upocenou dlaní. On jen se usmál, kde jste truchlily, blud odkryl, kde vás konejšila víra, kde ples váš kroužil, vztýčil mohyly a vzlet váš měřil křídlem netopýra. Kde pučely jste slastně nadějí, kde touha, láska, radosť vaše kvetla, on vkročil ničivou svou šlépějí, jež puky všecky jako v poušti zhnětla. A vše své štěstí tam jen zbudoval, kde jste se nikdy štěstí nenadály; kde pohrdaly jste, on miloval, on letěl v oheň, kde jste chladně stály. 169 Kde jste si hrály, přísný život tam se zakrvácel v boji s obludami, on jiný, drsný jest, však není klam, vy krásny jste, však vy jste byly klamy! – Zrak smavých skřítků zastínil tu stesk či výčitka neb úžas... hle, tu letí ven oknem šídlo jako modrý blesk, a za ním prchá letec druhý, třetí. – Pryč kvapí vírem pestré perutě, a každý zjev mi v letu zašveholí: „Mne též se zříkáš? Také klamu tě? Jsem též ti cizí? Jak tvůj nevděk bolí! Pryč k jiné duši, k dívčí duši v let!” – Kol tmí se, zbledly na západě růže, již opustil mě rej mých mladých let, jen poslední tu váhá ještě bůže. To tane v šeru zářně přede mnou a křídlo jeho nebes nachem svítí, zrak jeho blýská jiskrou tajemnou a kadeře mu věnčí hvězdy kvítí. 170 To bůže mešká jako věrná stráž a roní slzu jako z drahokamu, když dí mi: „Také mne se odříkáš? Jsem též ti cizí?Také tebe klamu?” Kdo jsi milokrásné zjevení? Tak vážného se bůžka tiše táži. „Či mne již neznáš? Jsem tvé nadšení, a vzlétat, k výši vzlétat tobě káži! Či odvrhla’s již zápal mladých let? Nic neplane ti v srdci na oltáři?” – ,Ó, znám tě, volám, ,tys ten junný vznět, jenž v mládí zahořel a plá i k stáří! Ta svátosť duše, která horujíc vždy pravdu, lásku, lidskosť, krásu slaví a jednomu to cíli nese vstříc co jedem plamen vroucně plápolavý. – Ó, vše, co nejvyššího v myšlení a nejhlubšího vře mi v srdce tužbě, to obejímáš, svaté nadšení, mi v pojmu národa a v jeho službě! 171 Tys dosud totéž, jaré jako kdys a věčně mladé, jak’s mi prvně vzplálo, ty neklameš mě, pravým božstvem tys, jež zůstalo, čím nejkrasším se zdálo! Ó, zůstaň u mne, ozařuj mi svět, ty světe lepší, slunce duše mojí; ty ohni nadšenosti z dívčích let, plaň do konce mi v žití tmě a boji!’ 172 OBSAH.
Praha zlatovlasá5 Pražské zvony (Světozor 1878)8 Praze12 Pod Černou věží14 Sen nad Vltavou21 K Vyšehradu25 Vyšehrad z jara27 Náš to jest kraj29 V Středohoří34 Orlice36 Vltava pod Orlíkem41 Šumavská upomínka45 Zlatá stezka56 U mezníku59 V horské vísce63 [173] V skalinách67 Zátiší70 Pod chatou horskou75 Potkání v polích77 V panském parku82 V české chaloupce (Upomínka na národopisnou výstavu)88 Kosař91 Slovanská rhapsodie95 Na prahu ráje95 Ženám doby naší102 Novoroční105 Zpověď atheisty110 Měsíc z rána113 Zimní pocit116 Za tichých blesků119 Vesně122 Píseň dívčí123 Napadlo záře126 V tiši128 Duhový motýl130 Na výši hor132 Pod zraky hvězd133 Tucha135 Vstříc němé noci136 Co říčka zpívá137 [174] Jitro na venkově140 Život143 Na vrcholu146 Fatum148 Sníh152 Číši poezie155 Naději157 Také modlitba161 Jarním květům163 Dívčí léta165
E: až; 2002 [175]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovny svazek LXXXVII. Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+175

Věnování: Vlček, Václav
(Národovci a spisovateli Vácslavu Vlčkovi s dávným vřelým přátelstvím věnuje tyto verše autorka.)