ŽIVOT.

ŽIVOT.
My v souladu jsme snášeli se oba – já a ten život matný, ať plížila se zdlouha jeho doba, ať jako ručej chvatný. Vždy svornými jsme soudruhy si byli, ač protiva jsme živá: on plný klamů, svodný, potměšilý – a já vždy důvěřivá. Ni strastmi nezkrocen a nepotlačen, vždy samý žár a plání, on plynul v tužbách, opojení lačen, a já vždy v odříkání. On, sliby na rtech sladce lichometných a v mladém oku záři, si letmo těkal po paloucích květných, a já vždy v potu tváři. 143 On v boje slavné, v půtky nepověstné mě s sebou nesa kvačil, on za své rány trofeje vzal čestné, mně sled mých jizev stačil. Teď plýtval hojností, teď želel mála, jak ubožec kdy strádá; co mé, co jeho – všeho jsem mu přála vždy bez hoře a ráda. Tak jsme si zvykli za let dlouhou řadu; pouť byla nebezpečná, však za ves klopot, mnohý bol a zradu jsem přec mu byla vděčna. Svým druhem, přítelem jsem život zvala, v něj prostou maje víru; já ničeho jsem na něm nežádala, a tak jsme žili v míru. Až kdysi z jitra na té pouti světem luh perlami se zrosil, má duše žíznivým se stala květem, jenž o jedinkou prosil. 144 Dím: „Příteli! jen jednou – nechci více – dej, dej mi krůpěj blaha!” Tu zřela jsem, jak sáhl po své dýce, a poznala jsem vraha. 145