VYŠEHRAD Z JARA.

VYŠEHRAD Z JARA.
Skálo tmavá, od pamětí sivá, od siroby pustá, mohylo ty svatá! Jsi-li ty mým očím, skálo zádumčivá, starou slávou nebo novým jarem zlatá? Čím to pukly, tvrdý Vyšehrade, kamenné tvé žíly, z nichž se kvítí roní, na tvou přísnou skráni vínek zlatý klade, kytky drahokamů, hvězdy sypouc po ní? Paprskovou, slunnou barvou květů vlíbán úsměv na tvé zbožňované vrásky! Či to z tebe šlehá záře českých vznětů, jarní plamen junné synů tvojich lásky? Pučí květné zlato, jež tě zdobí, z oněch zlatých srdcí, jež tvé lůno kryje? Jsou tím skvostným zdrojem tiché tvoje hroby – neb ta vesna vůkol, jež nám plá i žije? 27 Zamyšleně, zbožně hledím vzhůru, z plujícího člunu jako ku oltáři, kde, jak paprskové porážejí chmuru, tařice květ zlatý a černé skály září. Kolem skví se duben usmívavý, v jásavou svou zeleň chudé stráně šatí, odlesk za odleskem metá do Vltavy, každý odstín vody, skal i nebe zlatí. Hle – a témě vyšehradské skály, temné smutkem, jenž ji z šera dávna smuší, v koruně své zlaté, vidné v dálnou dáli, za mnou jasně zírá a mně volá v duši: Ptáš se, co že zlata mého zřídlem? Aj, jsem ještě zlatým stolcem Libušiným, ještě jsem vám drahým, otným zlatým sídlem – zříš můj lesk, – i pátráš za původem jiným? 28