VYŠEHRAD Z JARA.
Skálo tmavá, od pamětí sivá,
od siroby pustá, mohylo ty svatá!
Jsi-li ty mým očím, skálo zádumčivá,
starou slávou nebo novým jarem zlatá?
Čím to pukly, tvrdý Vyšehrade,
kamenné tvé žíly, z nichž se kvítí roní,
na tvou přísnou skráni vínek zlatý klade,
kytky drahokamů, hvězdy sypouc po ní?
Paprskovou, slunnou barvou květů
vlíbán úsměv na tvé zbožňované vrásky!
Či to z tebe šlehá záře českých vznětů,
jarní plamen junné synů tvojich lásky?
Pučí květné zlato, jež tě zdobí,
z oněch zlatých srdcí, jež tvé lůno kryje?
Jsou tím skvostným zdrojem tiché tvoje hroby –
neb ta vesna vůkol, jež nám plá i žije?
27
Zamyšleně, zbožně hledím vzhůru,
z plujícího člunu jako ku oltáři,
kde, jak paprskové porážejí chmuru,
tařice květ zlatý a černé skály září.
Kolem skví se duben usmívavý,
v jásavou svou zeleň chudé stráně šatí,
odlesk za odleskem metá do Vltavy,
každý odstín vody, skal i nebe zlatí.
Hle – a témě vyšehradské skály,
temné smutkem, jenž ji z šera dávna smuší,
v koruně své zlaté, vidné v dálnou dáli,
za mnou jasně zírá a mně volá v duši:
Ptáš se, co že zlata mého zřídlem?
Aj, jsem ještě zlatým stolcem Libušiným,
ještě jsem vám drahým, otným zlatým sídlem –
zříš můj lesk, – i pátráš za původem jiným?
28