POD ČERNOU VĚŽÍ.

POD ČERNOU VĚŽÍ.
Zeď stará, v jizvách omšená kol cesty mojí stinné, a nad sivou zdi obrubou srp zlatý v modru plyne. A podél zdi schod za schodem se v rozvalinu kácí; Jeť každý čelisť obrovská, jež vetché zuby ztrácí. Zřím spustlou, prázdnou před sebou těch starých stupňů řadu, i stoupám jako v stínu dob v stín královského hradu. Tak osaměle zní můj krok, a pohled, v temno schýlen, z dum náhle výše zalétá v jas vybořených střílen. 14 Tam za tou hradbou zčernalou zjev kouzelný a drahý mi vzplanul v záři z hlubiny – toť zlatý obraz Prahy! Z mlh plynou jemně růžových jí smaragdové báně, jak světokoule ohnivé, kdy vzešly z rukou Páně. A nad tajemným horstvem střech v té vzdušné výši svěží se jako šedí sokoli pnou štíhlé stíny věží. Zář jiskří v zlatě makovic a v oken lesku sterém, a mléčná dráha Vltavy tam hvězdným plyne šerem. Však z čela strání vznáší se, v háv sadů oděn řásný, jak z věnce přílba křídlatá hrad báječný a krásný! 15 Již vejdu v jeho labyrint. Zrak odvracím z těch září, – Tu přede mnou ční Černá věž – mrak hmotný v nebes tváři. Tam zeje rána hluboká ven kamennýma rtoma z těch tajin, kde jsou pohádky a zašlé věky doma. Hle, před branou v hrad královský zde v stínu chmurné věže si šedý žebrák sedl dnes a prázdné cesty střeže. On zdá se sochou; nepohnut svou čapku třímá dlaní, a dárku, jejž mu kladu v ni, si nepovšiml ani. On neslyšel ni pozdravu, jejž na rty soucit loudí. Proč u pusté tu cesty dlí, kam sotva kročej zbloudí? 16 Proč almužny si nehledá, kde hlučný dav se žene? več může doufat v samotě tak světem opuštěné? Zrak strhaný on upírá jak v prosbě ke zdi šedé, hle – z oka šlehá šílenosť, jež matné sny si přede! Zří lačně, žhavě na tu zeď kýms očarován videm, zří tklivě, že by srdcem hnul i kamenům i lidem. Teď střílnou odlesk západu mu v lysé šlehl témě. Hle! večer po zdi provádí svých stínů divné plémě. Když mráčky letí přes měsíc, ty na zdi šeré bláně se stinné zjevy míhají co chodci k černé bráně. 17 Hle, dvorní, hladké postavy, – tam bojovníci v zbrani, tu vážné stíny purkrabat a hrdé krásných paní. Toť zašlé moci družina a čeleď odumřelá, jež hřímala zde krokem svým, když v sídlo králů spěla. Zas vězni v poutech vlečení, zas v kápích černí kněží – to vše teď míjí stinnou hrou a mizí v Černé věži. Ruch zjevů tichý, tajemný zrak starcův ještě stíhá, a zdá se mi, že prorocky z tmy zádumčivě žíhá... Vstal; jeho tvář jak ze hrobu se zvedá jasně bílá, pod sněžným vousem nahá hruď se leskem obestýlá. 18 I vztyčuje se hmotná plec teď ze žebrácké berly, a v mramorový obličej dvě lesklé kanou perly. Dlaň zdvižená jak v modlitbách si nebes hřivny žádá, a luna zlatý paprsek v ni žebrákovi vkládá. Zříš, žebráku, věk zaniklý, zříš padlou moc a slávu? Zříš u svých nohou Prahu plát v tom přenádherném hávu? Hle, nad tvou hlavou věžitý hrad králů v lesku skvělém, – Tak povstal’s, – výše ještě vstaň s tím ozlaceným čelem! Tak čníš, jak kdyby korunu ti mrzkosť právě smekla, však obnaženou velebnosť tvé skráně zříc, se lekla! 19 Zřím v duchu, kterak roucho tvé rvou s tebe ruce vrahů... Tys jak sám český majestát zde na svém zpustlém prahu! Tys jeho paměť lkající zde v cestě opuštěné, a za tebou se minulosť jak černá brána klene. Ó, vyčkej, siré doufání, na pustém dějin stupni! Ó, jen k těm vidům vznešeným své bludné oko upni! Nechť kolem tebe zmar a stín, nechť žal a pláč tvůj osud: střez jen si cesty v slávy hrad, – tys dědic jeho dosud! 20