V STŘEDOHOŘÍ.

V STŘEDOHOŘÍ.
Poustevníčku na temeně lysý, vrchu sivobradý v dálce lesů, co to s bílého ti pasu visí v řasy roucha z brunátného vřesu? Jsou to cestky ušlapané s hůry, poutníci kde za poutníky minou, nebo svislé, růžencové šňůry, na nichž v modlitbách se zrnka šinou? Řekni, starče: modlíš se a prosíš za každého blízkých dědin syna? za ty, které na svých bedrách nosíš, za všecky-li vzýváš Hospodina? Proto každou tu pestrou, hybnou tečku máš-li tolik lásky, slitování, že se modlíš na tom růženečku za ně zbožně sám a bez ustání? – 34 „Věru, za každé se modlím děcko, za každou i hlavu v sněhu šedin, za ty chodce, za to množství všecko, za lid prostý z milých našich dědin. Zaň se modlím, ne však sám jen, k Bohu! Mníš to, člověče, an’s malé víry; hleď, jak ruce vzpíná pod oblohu v modlitbě mých bratrů sbor tam širý!” Hle – a zřím tam v dálce, v modré mlze jak své hory vzpínáš do nebeska, – zřím tvůj obzor, plynoucí v mé slze: ty se za nás modlíš, země česká... 35