NA VRCHOLU.

Eliška Krásnohorská

NA VRCHOLU.
Bez dechu stopuji závratnou stezku, jest jako vyryta klikami blesku. Výše a výš pne se k oblaků příkrovu; lidských že kroků to sled? A kdo tam dojde, je možno, by k domovu po srázu dolů se navrátil zpět? Čeho tak vysoko stezička hledá? Zdá se mi přímo, že k slunci se zvedá. Pode mnou mizí a šeří se dolina v časný již večerní chlad. Výš, ještě výše, jak v pohádce hrdina, proniknu mrákavou v slunečný hrad. O každou píď vede nad krajem zkázy stezička zápasy s hroznými srázy; stoupá však, dobývá půdy krok za krokem, smělá i mrštná co had; harcuje poskokem, doráží útokem nad hloubkou zející v slunečný hrad. 146 Zvěděti prahnu již, k jakému cíli člověk tak vzdorně, tak odvážně pílí, za jakou tužbu to s propastmi bojuje, nedbaje trudů a běd! Jaké mu vítězství výše ta slibuje, že k ní tak chtivě si vyšlapal sled? Výšina skály a výšina žití! Hle, jaký palác tam bíle se třpytí! Zahrada při něm se květným zdá ostrovem uprostřed kamenných vln! Vrchol je dosažen – pokryt je hřbitovem, slunečné záře a smíru je pln... 147