POTKÁNÍ V POLÍCH.

POTKÁNÍ V POLÍCH.
Jest krásno v polích, svato, když červánkové zlato se line v zlato klasů a na obzoru splývají zem, nebe svými pokraji a v jednom zlatojasu se líbají. Jest krásno zralé žito, kdy v zlaté vlny slito, jak jezero se houpá, a nad pole i nad soumrak co blízké žatvy zlatý znak srp měsíce kdy stoupá v jas do oblak. Jest luzno v polí šíru v tom půlšeru a míru, když pozdním zlatým světlem 77 jen hoří jasné barvy niv, žár s muškou letí jako živ a v máku rudě zkvetlém plá na podiv. Hle, vbíhá v polní stezku svit večerního lesku, a stranou chatka mhouří již slunné oči okének; jen v krbu mžiká plamének, a nad střechou se kouří dým v prstének. Jak lahodí to jemně, když dýše teplá země z pod prvních stínů roušky svých polních mezí vonný dech, když vlá jí na umlklých rtech van mateřiny doušky jak v sladkých snech. Tak líbezno a milo mi vždycky v polích bylo, kdy vzletěl naposledy 78 až pod blednoucí červánek a „dobrou noc” pěl skřivánek, až vpadl v soumrak šedý a ve spánek. A vždy mně bývá tklivo, když ne poli tak živo, jak všecko chvátá s prací, a když pak dosti díla dnes, lid žnecký, samý smích a ples, jak rád se domů vrací v svou tichou ves. Však ze všeho, co zkvétá a zraje v slunku léta, mně nejvíc duši světí a blaze jímá na poli, když po mezích se batolí ty pestré řádky dětí; jdou ze školy. Ba líp než kvítí jiné se věnec žáčků vine kol našich zlatých polí 79 jak bujně zkvetlý letorost, a kdyby kraj náš byl ho prost, což byl by pustý, holý a smutný dost! Nad dětskou pouť tu denní nic pěknějšího není, ta patří ku obrázku, k té naší české krajině; tak vdechují z ní dětinně vždy novou, zdravou lásku k své otčině. Snad hodinu, snad míli ti poutníčkové pílí kams pro zrnéčko zlaté dost malinkého vědění; jest pro více to pachtění, to putování svaté než k modlení. Žeň chleba z plodných polí když vezou ve stodoly ty plné vozy žnecké, 80 kde zraje prostá duší žeň? Krov chudý čeká na sklizeň, a hlavičky ty dětské ji nesou veň. Tak nesou požehnání kol zlatou polní plání ty řady křivolaké hlav, čapek, šátků, karkulek a blýskajících tabulek až z dáli kdo ví jaké v svůj útulek. Když potkají a zdraví, a západu svit smavý dál provází je polem, tu měkčí pohnut ve mně duch a slibněji se vlní luh a zlatěji se kolem skví zem i vzduch. 81