NA PRAHU RÁJE.

Eliška Krásnohorská

NA PRAHU RÁJE.
Ráj není v žití, ale poeta se světlou stopou k jeho prahu blíží, kde noha lidská stane zakleta a toužně zrak jen vniká zlatou mříží; tam květnice je, rosou poseta, kde zdroje jako plynné světlo tekou a nad pěšinou zelenou a měkkou, kde duha přes duhu se v klenbu kříží, kde živým věncovím jsou stromů sněty, sta motýlů s nich kanou šírým křídlem, jak by se v pádu rozvíjely květy. A v stínu modrém nad zlatavým zřídlem, v němž krásný tygr rudý jazyk chladí blíž klidné laně, jež tam spočívá, si pohrávají kolouškové mladí, k nim bezelstně se vinou lesklí hadi. 99 A hloub, kde vonná houšť se zatmívá, květ svítí velký, v jehož kalichu jak na obětní misce na úbělu se vrší zlato míhavého pelu; ten pel však – jsou to žluté krčky ptačí, květ rajským ptáčkům na hnízdo tu stačí, v němž útulně to pípá potichu. Kol visí plody tvarů báječných, vzduch věje od nich sladký k ústům zprahlým a zhořklým smrtelného zvěda tamo; tak plno medu povětří je samo, že včely z paprsků jej slunečných i letmo ssají s libým bzukem táhlým. Ba slunce, luna, myriady hvězd – hle, světy třpytné mezi plody ráje se věsí v klíně rozkošného háje a v stinných haluzích jich plno jest; ta světla božská chodí v ráji spat, když let je znavil, svita do poupat. Vše v souladu, jak dobrý Bůh jej tušil v snech tvůrčích, tulí se v ten květný stan; jen člověk schází, vyhnán z ráje bran – on spanilý ten mír by věčně rušil... Jest vyhnán v světa útrapy a boje. Jen básník, ve snách u bran ráje stoje 100 a cítě v prsou ostří plamenné, jímž anděl za ním zavřel slastný vchod, on, pojav sdílné v srdce zraněné vše hoře, pod nímž úpí lidský rod, svět bolu v duši, před očima maje ráj, po němž věčná touha lidství plaje – dvou světů svědek, v struny udeří a v slzách v poslání své uvěří. 101