VLTAVA POD ORLÍKEM.

Eliška Krásnohorská

VLTAVA POD ORLÍKEM.
I. I.
Podél své obruby stinné, pod šerem hájových clon Vltava vine a vine vln bublavý shon Blýská jak tisíce očí pod chvěním zelených řas, ku břehům točí a točí vln stříbrný pás. Ve skalin záhybech bloudí, zdroje k ní splývají v dol, dychtiva proudí a proudí a chytá je kol. Stráň v pravo líbezně zkvétá, luzná je houšť v levo tam, – Vltava splétá a splétá se v rozkošný mam. 41 Zaklet je tok její vrátký, neví, co v lokty by jal, vzpíná se zpátky a zpátky kol ostrohu skal. Kouzlem tam vábena krouží, nemůže z milených pout, prchá, však touží a touží zpět v rajský ten kout. A moje loďka ta pluje po zvůli vln semo tam, kol mojí duše se snuje též rozkošný mam. Zpátky mé srdce se vije toužebně jako ten proud, sladce mi bije a bije jen v kouzle svých pout. Vzpomínky v srdci se hloučí, nad řekou vzdech jak by vlál, obé se loučí a loučí a musí – vždy dál! 42 II. II.
Jako zvony, jako vichry, jako zpěvy šumí, hrají, kypí, lkají, buší vlny tvoje, plny nepokoje, Vltavo, jak bitci zoufalého boje, jako hřmění vášní, bouřně bez úlevy, zas jak lehcí snové, – jako křídla duší. Znám tvé šepty, znám tvé vání plné něhy, kde se proudy v hebké lože tulí, stíhám chvění tvého čaropění, letí ozvěn dálkou – až kde již ho není! Znám tvůj řev, ty lvice, vím, kde v skalné břehy vrážíš vlny s třeskem vystřelených kulí. Znám ty hloubky, kde se hladce tok tvůj sluní, zlato plynné v něm se line jemně, šplouná tiše, z rouna pěny dýše jako na kolébce, jako ze sna říše. Ale v prostřed míru jedna vlna duní, osamělá, velká, z hluboka i temně. 43 Smutná v jasu, v proudu změnném neustálá, rozraněná vlna ta se prýští, a v mé duši družná duma tuší, Vltavo, že mír tvůj spadlý balvan ruší, – do hlubiny prsou vražená ti skála, o niž každým tepem srdce tvé se tříští. 44

Básně v knize Rozpomínky: