PRAZE.

Eliška Krásnohorská

PRAZE.
Ty živý skvoste matky přespanilé, ó, Praho krásná, dcero země naší, své matce podobná, jen ještě krasší, – neb nejdražší své skvosty ušlechtilé v šperk dává tobě máť svou štědrou láskou! Když spatřím tvoji líc, tvé lepé čelo, jež hodno jest, by korunou se skvělo, a cítím slastně, jakou ty jsi kráskou; když na tvůj půvab zahledím se drahý, tak bohatýrský a tak vážně tklivý, tak výmluvný, že mlčky hlásá divy a slávu bývalé i příští Prahy; ó, kterak toužím: kéž i srdce v hloubi máš krásné tak, jak na povrchu líci! Kéž chováš v něm týž oheň sálající, jak na skráni, když červánky ji vroubí! Kéž duše tvá jest jak tvůj obraz zlatá, tak světlá, jará v záři, za úsměvu, – tak hrdinná i rovna tvému zjevu, tak plná památek i přebohatá! 12 Tak věrna tomu, čím kdy slavná byla, jak pomníků tvých výsosť ponebeská; tak vědomá své pýchy a tak česká – a žádným dechem nikdy odrodilá! Kéž roste duše tvá i mocně sílí, jak náruč tvá i hruď se šíří statně! Co mluví tvářnosť tvá, kéž mluví platně, a běda, jestli vznešenosť tvá mýlí! Kéž srdce tvé i srdce ona sterá, jež v tobě bijí, nejsou méně cenna, než mnohý kámen, mnohá černá stěna, v níž trvá česká paměť, česť i věra! 13