ZA TICHÝCH BLESKŮ.

ZA TICHÝCH BLESKŮ.
Ty němé blesky na obzoru sivém, jež bledostí svou příšernou noc projíždějí bezměrnou vždy zas a zase, v spěchu náruživém: Co chtějí říci? Proč tak tiše hasnou? Čím bylo noci tajemné jich zaplanutí daremné? Proč mihnuvše se jedva – mlčky hasnou? Kmit záhadných těch duchovitých blesků – co zapírá svou němotou? Proč stírá náhlou temnotou, co letmo vžehly v nekonečna desku? Co zamlčují? Jsou jak očí žehy, když prozrazují srdce vznět, jejž vyznat nechce hrdý ret, ty blesky chvělé, plné hrůz i něhy. 119 Čí oči jsou to? Jaká bytosť tajná pal mocný, v skrytu hořící, mi nechtíc jeví, mlčící a nedostupná, velká, nepodajná? Zda zřídlem, odkud srší blesky tyto, je nesmírného srdce žár, v němž oheň božský vede svár s tmou démonickou, v níž je mlčky skryto? Zda plane láska v prsou všehomíra, zda soucit němý, plamenný, v taj majestátný vhalený jak tyto blesky z hlubin věčna zírá? Zda věje těcha smírná, bezezvuká z těch tiše zářných přeludů nám v hořkost zemských osudů, ó, zda to pravda, co ten jas nám vnuká? V tom letí blesk – a v odvěť na otázky hřmí temná dálka blankytu: Věz, krutosť v patách soucitu, hrom zkázy v jedno slit jest s ohněm lásky! 120 Jsme rány z bouří zemského jen světa – a takové jest v srdce v něm! Jeť člověk zaklet na svou zem, nechť dál jej vábí tajná, věčná meta... Co blesk je němý, jenž ti přetajemně v mih rozhaluje temnou výš? Hrom v dálce, jehož neslyšíš! a sudeb věčných nezná hluchá země. 121