VESNĚ.

Eliška Krásnohorská

VESNĚ.
Kolikrát, ó zlatá vesno, ve svůj slunný modrojas jabloň starou rozvilas květem, jak se v mládí rdíval! Kolikrát jí rozezpíval duši starou, jíž tak těsno, tvojich smavých písní hlas rojem ptáčků zas a zas, žeť jí jako dávno plesno! Tak vždy neseš svoje zvěsty mladých nadějí a tuch jako poupat sladký vzruch, jako ptačích písní vání v pozdní duše odříkání! Květem halíš černé klesty, květem dýšeš v rosný vzduch, květem věnčíš hebký luh – i to trní kol mé cesty. 122