PÍSEŇ DÍVČÍ.

PÍSEŇ DÍVČÍ.
Zpěv dívčí mezi ptačím zní z ozvěnného lesa, on vzruchem ještě sladším než drozdů nápěv plesá. On sladkých zvuků ladem a prostým slovem pěje, co v toužném srdci mladém se zázračného děje. Tak jemně v lesa vání tam děví píseň vplývá, až mním, že bez ustání tam ode dávna zpívá. Až zdá se, že to pění sem náleží tak právě, jak pěnic švitoření a trylek cvrčka v trávě. 123 Jak praskot s korun buků a ševel sítin s vánky, jak žezulčino „kuku” a klokot ze studánky. Až mním, ta píseň kdesi že hnízdečko má v stínu, jak hrdlička, jež v lesy z bříz volá do modřínů. Žeť tak tu povědoma, jak slunce v snětů síti, žeť jakživa tu doma a vždy tu musí zníti. V tom ustala v půl slova, v půl sladké melodie. Což jásot její znova se lesem nerozlije? Co přervalo ji maní? Proč mlčí již tak dlouze? Já toužně čekám na ni a ptáčky slyším pouze. 124 A ptáček jasnohlasý mi odpovídá v písni: Vím, jaká pečeť asi ta zpěvná ústa tísní. Vím, proč tak oněměly rty dívčí v prostřed pění: je uzamknul ret vřelý, je stisklo políbení. Když srdce k srdci sletí, pak umlká a slyší zpěv andělů jen pěti tou sladkou němou tiší. 125