ČÍŠI POESIE.

ČÍŠI POESIE.
Až tebe zas, ó nadšenosti číše, k svým zvednu rtům, byť na jediný lok, v ten mžik, v nějž tucha nesmrtelná dýše, buď veleben tvůj hořký mok! Neb všecka žluč mých nezdarů a trudů, rmuť slz, jež tekly v němém boji zlém, pal výčitek i vlastní žel mých bludů se sladky zdají v kouzle tvém. Dým kadidla, jež klamným bohům plálo, ves triumf lži, ves tajný její smích, i láska k bědným, kletým, jíž tak málo, cti klatba, posvěcený hřích – Vždy lačný klam, jenž doufáním se sytí, pod maskou hrdiny zlý v ráně jed, – co bude vždy, co jest, vše zašlé bytí, zem, ráj i peklo, celý svět – 155 Jas žití, smrti stín, ó číše čarná, vše v nektaru tvém taje, v nadšení, i najdou všecka tajemství ta marná, v tvé hlubině své smíření. A jako královna kdys na poledni kvas nádherný tak pyšně slavila, že perly do vína, v mok příliš všední, si v bujném vznětu vhodila – I já tak v doušek snivé poesie skvost vrhnu drahý, jehož neželím! Ať nadbytek měmně lásky v ni se lije, mé slzy, plyňte s veselím! Jen marnotratně, bez míry se roňte, vy perly duše, k zlaté číše dnu; čím těžší jste, tím hlouběji v ní zvoňte, až v hodokvas ji pozvednu! Skvost víry k lidem, zmrhaná má vřelosť ať šumí z poesie nektaru, ať piji věčnou k ideálu smělosť a věčně lásce ku zdaru! 156