V ČESKÉ CHALOUPCE.

V ČESKÉ CHALOUPCE. (Upomínka na Národopisnou výstavu.)
Vy krovy staré, omšené a světničky vy starosvětské, kde všecko jest tak svěcené, tak vetché vše a přec tak dětské, tak zašlé, mrtvé, bývávalé – a svěží přec jak život sám; vy koutky nízké, skrovně malé – a neobsáhlé, neskonalé jak velechrám! V ký kraj se duše odhoupá tím malovaným kolebadlem? Ký duch k ní náhle vystoupá, skryt v kočičkách tam za zrcadlem? Čím to, že srdce vyřezané tam na stolici dubové s mým srdcem v divný soulad plane a zevšad zářné chvění vane tak májové? 88 Tu bábin fěrtoch, samý květ, tam čepec pro veliký svátek s dnem zlatým, starý na sto let, tu modlitby, tam kolovrátek; tu s tulipány strakatými zas žlutý kožich pantáty, a živůtek zde, samé prýmy, jenž k hrdlu zdoben jiskrnými kol granáty. Čím prostinké ty památky nám drahé jsou tak nevýslovně? Proč jako v dětství pohádky nás vábí k sobě očarovně? Ó tím, že každá zdoba tato i každá práce, každá zvěst, že vše, co z ducha lidu vzňato, tak české zrno, ryzí zlato, tak naše jest! Tak svůj, tak věren sobě byl ten lid i v robot robské tíze! Svou víru ctil a velebil svým srdcem v kytli vlastní příze; svůj mrav i jazyk, pýchu svoji, 89 svou hlavu měl, svých dlaní pot, své květy vlažil svými zdroji a znovuzrodil k žití boji svůj, náš to rod! A my teď, jeho dědici, se ženem’ s pachtivými ňadry plout v cizích proudů směsici a maškařit se v cizí hadry. Kde moda v hlasný pozoun vřeští, hned světovost se dere v nás, hned horečkou se všecko třeští a sdírají hned vnuci čeští svých předků ráz. I hanbě v pozlacené říze má klaněti se prostá čest, má zdraví blahořečit hlíze, když světovou a v modě jest. Ó duchu otců, duchu přímý, ty duchu vlastních pravd i kras, věj, zaplaš omamné ty dýmy, dej, ať jsme tvými, necizími a svými zas! 90